Jak ženy vraždí - pozvánka

 

Jihočeská žabka 2026

 

Malý komorní literární salon

Každý měsíc (kromě dvouměsíční letní >prázdninové< pauzy) se setkávají členové našeho Jihočeského klubu Obce spisovatelů na klubových schůzkách, aby řešili potřebné záležitosti.

V pondělí 8. prosince 2025 však měla poslední schůzka tohoto roku (nazvaná pracovně „Předvánoční schůzka“) netradiční průběh. Po skončení pracovních záležitostí přišla na řadu prezentace prací zúčastnivších se členů, aby v krátkých intervalech dali vzájemně ostatním nahlédnout do svých tvůrčích dílen. A tak se vystřídaly ukázky jak prozaické, tak básnické.
Ze svých próz četli Hanka Hosnedlová, Jaroslava Pixová, Alena Hilšerová, Miroslav Tota, aby byli prostřídáni poezií Petra Šulisty, Márie Nevrlové, Josefa Škopka, Alena Maliny a opět Hanky Hosnedlové. Zajímavý lingvistický příspěvek měl Jiří Sláma. O své práci pohovořili i Jarmila Mandžuková, Zlata Měchurová, Václav Kümmel a nakladatel Jan Medek. Navýsost skvostně vypravenou románovou trilogií „Platnéř“, „Pavoučí síť“ a „Návrat mistra“ v rámci jednoho svazku se souborným názvem „Mistr platnéř“, vydanou nakladatelstvím Moba, potěšil a pohladil oči všech zúčastněných ostřílený prozaik historických a detektivních příběhů František Niedl.

A aby si na své přišly i chuťové buňky, bylo všem vhod Zlatou Měchurovou donesené vánoční pečivo, za což jí patří dík.
Velikým překvapením přispěl bohužel nezúčastněný prozaik  Ladislav Beran. 11. prosince se chystal oslavit své 80. narozeniny a svým literárním kolegům poslal z Písku přes Otu Pánka >výslužku < hodnou onomu jubileu: dort a obložené chlebíčky.
Ještě že Ota přijel autem; kdyby cestoval vlakem, asi by během jízdy těžko odolával oněm laskominám a možná by se zachoval jako kuchtík Janek (mladičký Josef Vinklář) v laskavé filmové pohádce režiséra Martina Friče z roku 1959 „Princezna se zlatou hvězdou“.

Literární podvečer se všem líbil a byl vznesen i návrh, aby se podobná akce zopakovala i příští rok – třeba hned před Velikonocemi.

Před mnoha lety (letos v únoru se uskutečnil již VIII. ročník) se započalo doposud každoročně (s výjimkou vynucené koronavirové pauzy) opakované naše „Velké čtení spisovatelů jižních Čech“ v Písku, jehož iniciátorem byl bohužel již zesnulý náš kolega Richard Uher.
Stala se z toho hezká tradice, která vždy přilákala velké množství publika. Letos se již druhým rokem konalo „Literární odpoledne“ na Včelné, konané pod patronací naší členky Jarmily Mandžukové.

Vypadá to, že je našlápnuto také na tradici.
Zda se jí stane i „Malý komorní literární salon“ (název, zprvu snad jen pracovní [prvně jsme se úvahami o této akci začali zabývat na naší dubnové klubové schůzce] – ale možná by mohl zůstat?), to se teprve ukáže.

Dlužno však zmínit ještě tři věci:

1. Poděkování restauraci Beseda za vstřícné poskytnutí zázemí.
2. Opravdu velikou poklonu nutno složit Hance Hosnedlové: Sehnat v předvánoční čas někde v Českých Budějovicích salonek (a nevykapsovat náš Klub za jeho propůjčení) , to opravdu snadné nebylo. Kdyby měla Hanka krokoměr, asi by jí po sloučení všemožných obchůzek po českobudějovických restauracích a kavárnách , kde hledala vhodný prostor, navíc ten, který by byl časově přijatelný i pro přespolní z našeho Klubu, naskočila kilometráž, za niž by se nemusel stydět ani trénovaný turista.
3. Poslední záležitostí tnu do vlastních řad: Ač se nás letos sešlo dost, příště by mohla být účast lepší.

A pozvání blízkých, příbuzných, známých by si měli členové našeho JčKOS také vzít víc k srdci…

Josef Vrba

12/12 2025

Foto Marie Buchalová

Přání pro spisovatele krimi

 V první polovině posledního měsíce roku oslavil své osmdesátiny oblíbený  písecký spisovatel Ladislav Beran. Ačkoliv s literární tvorbou začal až po čtyřicítce, rychle si získal věrný okruh čtenářů a v tomto roce má na svém kontě téměř sedm desítek vydaných knižních titulů.

      Narodil se v Písku, a to v jeho milované a opakovaně v knihách citované Portyči.  Nedokončená studia na vysoké vojenské škole v Moravské Třebové vyměnil za učiliště ZVVZ v Milevsku, kde se učil černému řemeslu. Po základní vojenské službě sice kratší dobu pracoval v písecké Rourovně, ale v pětadvaceti letech nastoupil k tehdejší bezpečnosti. Ovšem na vytouženou kriminálku, kde vydržel až do odchodu do důchodu, se dostal až po dalších šesti letech. Mezitím si doplňoval vzdělání na táborském gymnáziu a později, v devadesátých letech, pak na Vyšší odborné škole památkové péče v Praze, zakončené diplomovou prací. Do zaslouženého důchodu odcházel z pozice komisaře kriminální služby.

        Ke psaní krimi povídek se podle jeho slov dostal díky svému blízkému kamarádovi Karlu Čabrádkovi, známému televiznímu a filmovému scénáristovi, a autorce detektivek Mileně Brůhové, kterou nazýval píseckou Agátou Christie. Jeho prvotina Aukce, kterou odstartoval svou literární dráhu, vyšla v roce 1987 v českobudějovickém nakladatelství Růže. 

        Náměty svých povídek čerpal a čerpá především ze své dlouholeté kriminalistické práce a zkušeností. Na stránkách jeho knih tak oživli poručíci Studnička a Mach a šéf písecké kriminálky kapitán Karas. Později, když zjistil, že v Písku za první republiky fungovala i četnická pátrací stanice, začal vyhledávat v archivech a dobovém tisku podklady pro svou další sérii krimi povídek ze třicátých let. Předností jeho knih je jedinečný hovorový jazyk, čtenářům velice blízký, neuvěřitelně detailní znalost prostředí a nevyčerpatelná zásoba kriminalistických námětů. Specifické pro něho jsou i nápadité názvy jeho povídek, které již samy o sobě vzbuzují fantazii a zájem čtenářů. Kromě toho napsal románovou novelu Hříbata jsou malí koně a jeho pravidelní čtenáři netrpělivě čekají na její slíbené pokračování. Jeho dílka se dočkala i nejeddnoho rozhlasového zpracování.  

        Je dlouholetým členem Obce spisovatel ČR a její jihočeské pobočky Jihočeského klubu Obce spisovatelů, také členemAIEP a obdržel i řadu ocenění za svou spisovatelskou aktivitu – Číši Petra Voka za celoživotní literární činnost, cenu Jiřího Marka a Zeyerův hrnek. Oblíbené jsou i jeho besedy se čtenáři, ať už se konají kdekoliv.  

         A protože je jako autor neustále aktivní a jak sám říká, píše rád, můžeme se z jeho literární dílny ještě na mnohé těšit...   

Hanka Hosnedlová    

Nejkrásnější Mikuláš

 Jana Dohnalová

Za těch svých padesát let života už jsem zažila kdejaké to mikulášské pozdvižení, kdy jsem nadílku dostávala a později i sama rozdávala, v červeném kabátě, bíle lemovaném a s čapkou s bambulí, v kostýmu, který jsem si vytvořila. Z té přehršle zážitků ale vystupuje jeden nadevše. Byla jsem v té době v mateřské školce, vybavuji si to jako dnes, seděla jsem na klíně své mamince a nalevo ode mě byl Mikuláš. Vyndával dárky z velkého jutového pytle a volal si nás děti jménem. Říkalo se tomu mikulášská besídka a já sinalá trémou, jestli jsem byla dost hodná a jestli se v tom pytli najde nějaký ten dárek taky pro mě. Nebyla jsem si jistá a v duchu, na klíně své maminky, zpytovala všechny své hříchy, kterých jsem se za ten svůj mladý živůtek dopustila.

A pak mě skutečně zavolali jménem a já došla až k Mikuláši, do roztřesené ručky dostala vánočním papírem zabalený skutečný dárek, od pravé to bytosti nadpozemské, hned jsem si jej musela rozbalit. Dostala jsem tenkrát dětské kuchyňské váhy, maminka se mě odjakživa snažila vychovávat jako hospodyňku, z toho později pramenila veškerá ta má nechuť k  domácím pracím jakéhokoli druhu. Tenkrát jsem ale z toho dárku měla obrovskou radost, byla jsem ráda, že ve vánočním papíře nebylo zabaleno uhlí, protože jsem slyšela, že to se některým zlobivým dětem stává.

Dárkem to ale nebylo, že tento den byl zcela výjimečný a dodnes vyčnívá nad všechny ostatní. Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsme v té době s maminkou prožily výjimečné odpoledne. Krásných chvil jako tahle jsme totiž spolu zase tak moc nezažily. Vedle všech těch slovních ošklivostí kterými jsme se později navzájem vřele a často častovaly, to byl důvod, proč jsem jí  nikdy nevyprávěla o mém nejkrásnějším Mikuláši. Vzpomínku, kterou se i po pětačtyřiceti letech vybavuji, tak jako by to bylo včera. Marně krčím rameny, v té době mě to ani nenapadlo.

Blíží se můj padesátý Mikuláš a já bych chtěla za ní běžet a říci jí to, povídat si s ní o tom, ale už to nejde. Tak si alespoň k Ježíšku budu přát, abych nikdy nezapomínala lidem říkat to podstatné, že jsou pro mě výjimeční a že je mám ráda. Protože nejkrásnější Mikuláš se dá prožít jen jednou v životě.

 

Stupínek pro deset vítězů

Literární soutěž Jihočeský úsměv, kterou v této podobě letos již pošestnácté pořádá Jihočeský klub Obce spisovatelů v úzké součinnosti s Jihočeskou vědeckou knihovnou,  je určena především mladým literárním talentům od 8 do 15 let.

Tentokrát do soutěže dorazilo 172 prací, což je sice o pět příspěvků méně než v loňském roce, ale i tak toto číslo svědčí o popularitě a oblibě této soutěže u mladých literátů. A Jihočeský úsměv zůstává tak i nadále mezi obdobnými soutěžemi na první příčce žebříčku v účasti.
    Velkou zásluhu na počtu účastníků mají základní školy a gymnázia, zejména díky tamějším pedagogům. Pověst této soutěže už dávno překročila hranice Jihočeského kraje, jak jsme se přesvědčili už v minulých letech, kdy do soutěže dorazily práce mladých autorů z jiných regionů.

     Na stupínek vítězů byla porotou vybrána desítka nejlépe obodovaných autorů. Konečný výběr nejlepších prací byl skutečně těžký, podle slov porotců z řad Jihočeského klubu Obce spisovatelů by byly třeba takové stupínky nejméně dva, aby se dostalo na všechny výborně ohodnocené práce. Námětem letošních soutěžních příspěvků byly povídky, pohádky, fantasy, horory, detektivní zaměření, sociální téma, ale i verše včetně haiku apod. Oproti loňsku si autoři tentokrát ve většině vybírali lehčí témata, některá vtipná, jiná poučná.

      Podle plánu budou diplomy a hodnotné věcné ceny předány vítězům v posledním listopadovém týdnu v prostředí Jihočeské vědecké knihovny. Program slavnostního odpoledne vyplňuje jako obvykle čtení vítězných prací v podání  recitátorů z oddílu Terra Mysthica vedeného Bohdanou Majerovou proložené hudebními  vstupy.

     Desítka vyhodnocených prací a několik dalších zajímavých příspěvků byly zařazeny do sborníku, vydaného knihovnou, který vítězové obdrželi v tištěné podobě a ostatní
soutěžící pak ve formě elektronické.                                                  -jd-

 

 Vítězové Jihočeského úsměvu 2025:

 Phoc Doan Duc (14) ZŠ Kamenice nad Lipou

 Magdalena Strnadová (12) ZŠ Šindlovy Dvory

 Pavel Mikulášek (13) ZŠ Kubatova České Budějovice

Eliška Třísková (10) ZŠ L.Kuby České Budějovice

Maxmilián Dudík (12) Gymnázium Česká České Budějovice

Simon Tomášek  (14) ČAG České Budějovice

Alena Karafiátová (8) ZŠ Přídolí

Sofie Muchnová (10) ZŠ Štěpánovice

Ondřej Topka (14) Gymnázium Jírovcova České Budějovice

Běta Pecková (14) ZŠ Dubné

Jihočeští literární rekordmani

Svět rekordů nemusí být jen doménou vrcholových sportovců, ale v podstatě každého, kdo se rozhodne být nejlepší a věnuje svému cíli dostatečný čas a píli.

Své o tom vědí v Pelhřimově, a jak jinak na nábřeží Rekordů a kuriozit, kde sídlí Agentura Dobrý den. Ta zastřešuje celou oblast rekordů. Je správcem České databanky rekordů, provozovatelem Muzea rekordů Pelhřimov a také autorem a vydavatelem České knihy rekordů a Czech Book of Records. K tomu každoročně pořádá festival Pelhřimov – město rekordů a řadu dalších akcí… Je strůjce mnoha nápadů a námětů směřujících do rekordmanských tabulek.

Na jejich stránkách se dočtete, že… Agentura Dobrý den ruku v ruce s ním přináší pozitivní pohled na svět. Na lidi, kteří něco umí. Současnost potřebuje vzory (v neobyčejných i obyčejných záležitostech) a rekordmani mohou být nám ostatním inspirací. Mají totiž vůli, vytrvalost, touhu vyniknout nebo alespoň schopnost pobavit své okolí. Jsou to lidé, pro které platí, že malý čin je lepší než velká nečinnost, a kteří ze svého slovníku škrtli slova „nemohu“ a „mohlo by se …“ a nahradili ho slůvkem „chci“.

Hlavní ctižádostí většiny rekordmanů je uznalé poklepání na rameno a pocit, že „… jsem ve své disciplíně nejlepší ze všech“. Ať už jde o celoživotní dílo nebo o legrácku, kterou ještě nikdo přede mnou nevymyslel… Zkrátka BÝT PRVNÍ! BÝT NEJ… Ostatně lidský pokrok není ničím jiným, než souhrnem činů, které byly první a které byly lepší než ty předchozí.“

Certifikáty Agentury Dobrý den Pelhřimov osvědčující takovouto skutečnost s potěšením převzaly i osobnosti jako zpěvák Karel Gott, cestovatelé Hanzelka-Zikmund, rychlobruslařka Martina Sáblíková, vítěz Dakaru Karel Loprais, ale také tři členové Jihočeského klubu Obce spisovatelů.

První jméno asi nikoho nepřekvapí. Knihy nedávno zesnulého Jana Bauera se dlouho držely v čele žebříčku nejčastěji žádaných autorů v českých knihovnách. A aby ne, napsal jich hezkou hromádku. Spíše hromadu. Již v roce 2017 obdržel certifikát o českém rekordu ve znění:

Nejvíce vydaných knižních titulů od jednoho spisovatele

Ing. Jan Bauer (nar. 11. dubna 1945 v Jihlavě), novinář a spisovatel, je autorem 172 knih, které vyšly mezi léty 1978 a 2017 u různých vydavatelů. 147 titulů bylo rekordmanovi vydáno pod jeho vlastním jménem, ostatní pod pseudonymy Felix Krumlowský, Jakub Vít, Vojtěch Fišer, Anna Březinová a Viola Slavíková. Autor se věnuje především historickým románům, literatuře faktu a detektivním příběhům. Ve svých knihách těží hlavně z talentu a ze svých znalostí českých dějin.

A nám nezbývá než dodat, že do úmrtí v roce 2025 překonal hranici dvou stovek titulů.

Dalším rekordmanem je člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů, jehož rekord byl zapsán dne 1. srpna 2025.

Nejdéle smutečním řečníkem

Mgr. Petr Šulista ze Strakonic vykonává funkci smutečního řečníka na pohřbech od roku 1975, ke dni registrace tedy již 50 let.

Za tuto dobu absolvoval téměř 7000 smutečních projevů, které si všechny připravoval sám nebo za přispění pozůstalých. Této profesi se věnoval při práci speciálního pedagoga ve svém volném čase a vykonával ji v několika různých městech. Aktuálně jako smuteční řečník působí v krematoriu v Blatné a u Pohřební služby Hanušovi, s. r. o., ve Štěkni. Mimo jiné je pan Šulista také autorem metodiky smutečních projevů a vydal celkem 3 publikace na toto téma.

A do třetice…

Vydání nejrozsáhlejšího souboru knih s železničářskou tematikou, napsaných nejvíce železničáři a příznivci železnice

František Tylšar z Veselí nad Lužnicí vydal v letech 2014–2025 celkem 20 knih s názvem Literáti na trati.

 

Publikace představují v součtu 5778 stran v 1179 příspěvcích od autorů, kteří jsou železničáři nebo příznivci železnice. Počet stran je trojnásobkem počtu stránek klasického vydání Bible.

Počin byl Agenturou Dobrý den, spravující Muzeum rekordů Pelhřimov, zapsán do České databanky rekordů 15. května 2025 na veletrhu Svět knihy v Praze.

***

Rekord nemusíte sami vytvořit. Můžete se stát i jeho spolutvůrcem. Mnoho z nich by bez účasti mnoha a mnoha osob ani nemohlo vzniknout.

I náš klub se do některých takových rekordů zapojil. Jsou to nejen Literáti na trati, do kterých autorsky přispívali mnozí členové a které všechny korektorsky zaštítila Hanka Hosnedlová. Za pozornost stojí například následující…

Román od největšího počtu autorů

Aleš a Dominik Stroukalovi iniciovali vznik knihy s názvem Žatecký román, na kterém se podílelo 777 autorů, kteří postupně rozvíjeli příběh, jehož prvních 777 znaků napsal právě Aleš Stroukal. Román uzavřel svým textem Dominik Stroukal.

Každý z autorů navazoval psaním tam, kde skončil některý z předchozích pisatelů. Podmínkou bylo, že text musel obsahovat přibližně 777 úhozů a každý ze zúčastněných měl na napsání 2 dny. Zajímavostí je přebal knihy, na kterém jsou napsáni všichni autoři podílející se na jejím napsání.

Rekordní údaj byl do České databanky rekordů zaevidován dne 24. června 2024 v Pelhřimově a na jeho vzniku se podílel autorsky také František Tylšar. Ten vytvořil i sazbu knihy. Korektury tohoto rekordního svazku jsou dílem Hanky Hosnedlové.

Kdo budete další? Stránky České knihy rekordů čekají na vás.

 

Zdroj: https://www.dobryden.cz