Huba plná peří

Úspěšná autorka detektivních románů Agatha Christie údajně začala psát v padesáti letech, Lenka Bittová, členka Jihočeského klubu Obce spisovatelů, krátce před touto věkovou hranicí a k jejím padesátým narozeninám jí vyšla knižně první básnická sbírka. Mezitím nasbírala ještě několik ocenění v literárních soutěžích, účast v televizním vysílání o poezii a těsně na sklonku loňského roku jí vyšla druhá básnická sbírka s překvapivým titulem Huba plná peří.

Nejen podle názvu, ale i podle obsahu je zřejmé, že Lenka ve své tvorbě poněkud přitvrdila. V některých ohledech jsou tím pádem její verše blíž běžnému dennímu životu, k jeho zjevným a kritizovaným negacím, drsnosti a v některých případech i k určité, ale výstižně užité hrubosti – prostě takový život dneska je, ať už si to připouštíme nebo ne. Jako by tím Lence přibyla slovní jistota viděného a slyšeného, opřená o realistické zpodobnění bez příkras a také bez skrupulí. Svérázným způsobem a vhodnou slovní stavbou vykresluje obrazy všedního dne, opatrně se vydává i na minové pole politického dění, kulturních zážitků a především těkavých mezilidských vztahů.

Ale přes uváděné změny v námětech a stylu ani v této sbírce nezmizela její křehká poetika v plastických otiscích z přírody a drobných životních radostí, nahlížené laskavým kukátkem srdce. Jen ji prostě prostřídala tvrdším kalibrem zdrsněným neoddiskutovatelnou situační realitou prožitků a nazírání.

Rozhodně také nepřehlédnete Lenčiny neotřelé verše s vázaným rýmem, které jsou takovými třešničkami na jejím básnickém dortu. A ať už se najdete v kterékoliv Lenčině vizi, jedno je jisté – jako básnířka stále zraje a zdaleka ještě neřekla své poslední slovo...

Svou druhou sbírku představila ve druhé lednové dekádě v českobudějovické Horké vaně s pečlivě připraveným programem, zahrnujícím kromě mluveného slova také hudební vstupy pohodové kapely Pozvolna a vystoupení houslistky Evy Škodové a kytaristy Michala Kaly. Zajímavou vsuvkou pak bylo promítání záznamu z vodňanské akce Pecha-Kucha, kde Lenka vtipně představila sama sebe. A když se vrátím k Lenčině úvodu při křtu této knížky, musím dodat, že součet všech uváděných zájmových okruhů, které jmenovala, je víc než obdivuhodný.

Měla jsem tu čest být kmotrou Lenčiny poetické novinky, a to již podruhé – a tak doufám, že se snad dožiju i třetího křtu, aby toto číslo bylo dokonale symbolické.

Hanka Hosnedlová

Velké čtení spisovatelů v Písku

 

Ladislav Beran - Jak přijít o vraha

Ladislav Beran

Jak přijít o vraha

MOBA, 2024

Ještě do knižní produkce předvánoční nabídky loňského roku patří titul píseckého spisovatele Ladislava Berana Jak přijít o vraha. Tentokrát ale čtenář nenahlíží do dění na písecké kriminálce ani na předválečné četnické stanici, ale autor vrací do hry svérázného a zemitého Michala Moudrého, majora pražské mordparty ve výslužbě, který tráví svůj čas na chalupě v jižních Čechách, poblíž Písku. Ve čtrnácti různorodých povídkách ovšem nepopisuje nevzrušivý odpočinkový život současného důchodce, ale nasazuje svého postaršího hrdinu do napínavých kriminálních příběhů, v nichž Michal figuruje jako aktivní asistent advokátky Sáry Šarlákové.

V jednotlivých příbězích se čtenář setkává s různými formami kriminálních činů a jejich motivacemi, postupy Michalova šetření a jeho specifického náhledu na pachatele či okolnosti dění.  Tak se dostáváme třeba ke zločinu z lásky, hledání pohřešovaných žen, závislosti na drogách a jejím dopadu na člověka, problémům s cennými obrazy, svůdníkům osamělých dam, podvodným restitucím, komplikovaným rozvodům a životním pojistkám, neslušným nápadům, tajemné dobročinnosti, okolnostem přepadení v pasáži, nebezpečné lesbické lásce, provinilým návratům, vydírání, či přiznanému omylu a pravdě. Například v povídce zhruba v prostředku knihy, podle níž dostal tento sborník krimi povídek svůj název, zaujme už dramatický úvod, jednoznačně dokumentující možnost vraždy, ovšem bez nálezu těla a také, což je v gradaci zařazených případů nezvyklé, bez aktuálního odhalení vraha.

Ačkoliv se jedná o kriminální povídky, každá z povídek v knize má svůj specifický děj, své kladné i záporné hrdiny, plasticky líčené okolnosti a řekla bych, že tím pádem i jakousi svou pomyslnou zástupnou barvu. Co mají ale společné bez ohledu na všechna tato fakta, je typický Beranův rukopis, důvěrnou srozumitelnost a blízkost jeho stylu a nepřehlédnutelnou znalost prostředí i lidských charakterů. Napětí dokáže tak spolehlivě navodit nejen popisem gradujícího děje, ale i realistickými dialogy vystupujících postav, ovšem vždycky s onou nenahraditelnou porcí živočišné člověčiny. 

 Hanka Hosnedlová

Nová kniha Zlaty Měchurové

Procházka po píseckých hřbitovech

Nová Forma, 2024

Na úspěšnou trilogii s názvem Příběhy starých píseckých domů a osudy jejich obyvatel volně navazuje další kniha autorky Zlaty Měchurové, která čtenáře pozve na procházku po píseckých hřbitovech. „Zatímco při přípravě knížek o starých píseckých domech jsem se potkávala i s jejich současnými obyvateli a vyslechla jejich příběhy, teď jsem obcházela už jen náhrobky se jmény a nápisy těch, kteří zde našli místo posledního spočinutí. Při zastavení u pomníků jsem si častokrát pomyslela, co by asi oni, kteří za svého života také jistě zažili hodně změn, říkali dnešnímu světu. Jak by se dívali na mobily, počítače, experimenty s umělou inteligencí a další vymoženosti moderní doby. Co by nám třeba vzkázali. Možná měli i svá tajemství, která si nevyřčená navždy odnesli s sebou,“ zamýšlí se autorka nad přípravou textu.

Park sv. Trojice, kde dříve, až do roku 1949 byl hřbitov, zná každý Písečák. Město má ve svém katastru dokonce hřbitovů sedm. Vedle bývalého pohřebiště sv. Trojice jsou ostatky zemřelých pochovány na Lesním hřbitově, o jehož vzniku se ve své době značně diskutovalo. Další je u kostela sv. Václava a lidé z okolí, ale i Písečtí, jsou pochováni na hřbitově, nebo jak se také dříve říkalo na krchovu, ve Smrkovicích a v Semicích. A zvlášť, na okraji města, leží hřbitovy vojenský a židovský. V knize je zmínka i o dávném pohřebišti u děkanského kostela.

Autorka se v knížce věnuje nejen historii samotných pohřebišť, ale připomíná i zde pochované osobnosti, které ve své době mnoho dobrého pro své město vykonali nebo je svými činy proslavili. Jsou zde připomenuty osudy tří desítek osobností, mezi nimi například historik August Sedláček, purkmistr Tomáš Šobr, hoteliér Rudolf Dvořáček, stavitel ing. Jan Kodl, hudební skladatel a dirigent Otakar Jeremiáš, etnograf Čeněk Holas, básník Richard Weiner, ale také etnografka a spisovatelka Emilie Fryšová nebo důvěrná přítelkyně hudebního skladatele Leoše Janáčka Kamila Stösslová.

Jak autorka připomněla, zmíněných sedm píseckých hřbitovů v závěru uplynulého roku doplnil vzpomínkový prostor na Lesním hřbitově nazvaný Místo v srdci. Pietní místo je určeno všem, kteří zde mohou zavzpomínat na děti, které odešly dříve než se mohly narodit nebo zemřely při porodu či brzy po něm.

Knihu Procházka po píseckých hřbitovech uvedl a pokřtil v závěru minulého roku v sále Městské knihovny Písek za účasti veřejnosti emeritní ředitel Prácheňského muzea PhDr. Jiří Prášek.

Foto ze křtu Jaroslava Pixová.

Slova na cestách

Koncem loňského roku se vyklubala na svět společná kniha, jejímiž autory je devatenáct členů Jihočeského klubu obce spisovatelů. Sborník nese název Pozdravy toulavých bot, a tak je jasné, že se bude jednat o črty z cest za hranice všedních dnů.  

Cesty – už toto slovo samotné voní dálkami, touhami, objevováním, ale i poznáním a dobrodružstvím... Zážitek slibuje nejen konkrétní cíl popisovaných cest, ale i podstoupené cesty jako takové, věci očekávané, stejně jako situace nečekané, nahodilé a nejednou i řádně komplikované. A právě takové cestovatelské příběhy a historky, někdy humorné, jindy až dramatické, nabízí tato kniha z pera devatenácti autorů z jihu, členů Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Ke zrodu povídkového sborníku na dané téma významně napomohl i finanční příspěvek z Nadačního fondu Obce spisovatelů ČR.

Jednotlivé kapitoly knihy zavedou čtenáře celkem do dvaceti čtyř destinací, vždy doprovázené zajímavým osobním příběhem či dojmem z prožitku. Ve výčtu navštívených zemí nechybí samozřejmě blízké sousední Rakousko či Německo, ale také turisticky oblíbené Bulharsko, Chorvatsko nebo Itálie, k nimž v posledních letech přibylo i Turecko,  Egypt a nečekaně také Španělsko. Na chvíli se zastavíme na Ukrajině, nakoukneme i do Gruzie nebo na Slovensko, které stále ještě příliš za zahraničí nepovažujeme. Zajímavé je, že chladný Island oslovil hned dvě autorky, obdobně jako vzdálené Mexiko, ovšem pokaždé z jiného úhlu pohledu a nashromážděných zážitků. V obsahu knihy se objevuje také Anglie, tentokrát ale spíše jako země dlouhodobého pobytu, nebo exotický Omán či Jordánsko, dobrodružné komplikované cesty přivedou čtenáře rovněž do Indonésie a drsné Bolívie. Větší část popisovaných cest se uskutečnila pod ochrannými křídly cestovních agentur, jiné byly pak realizovány ve vlastní režii, logicky podmiňující větší porci dobrodružství a sílu prožitků. Z cestopisnému stylu se mimo jiné poněkud vymyká poetický, hemingwayovsky laděný příběh ze Španělska s nečekaným dramatickým závěrem. Dva ze zapojených autorů našli pak zalíbení v tuzemských, českých lokalitách s bohatou a nesmírně zajímavou historií, která dokáže zaujmout stejně jako třeba exotika ze zámořských zemí.

Silnou stránkou této publikace je konkrétní osobní prožitek každého z autorů, ať už se odehrává v evropských zemích, dalekém zahraničí nebo přímo za humny. Ono je totiž vždycky co objevovat, když má člověk otevřené oči i duši. 

Ovšem cestovat se dá i jinak – třeba do neomezených prostor zemí fantazie , jak dokazují tři povídky ve druhé části publikace, se zajímavým mixem reality a nadsázky, ekvilibristiky slov i trochy hororového koření. I takové nezvyklé výpravy mysli najdou nepochybně své příznivce, i když pro cesty do těchto končin neexistují žádné mapy.

Hanka Hosnedlová

Pozvánka