NADACE E-MOC-E letos vybrala vítěze ze 101 umělců z kategorií malba + grafika, fotografie, hudba, poezie a tanec

Kulturní projekt E-MOC-E je neziskovou organizací, jejímž cílem je především propagace umění v České republice a podpora umělců samotných. Pomáhá jim s prezentací díla a propojuje profesionální a amatérské umělce. Na internetové galerii (www.e-moc-e.cz) každý rok vystavuje přihlášené autory, pro které hlasuje veřejnost a odborná porota profesionálních umělců, galeristů a tváří projektu. Vítězové mohou v září vystavit svá díla v kamenných galeriích nebo se prezentovat na večerech autorského čtení poezie a hudebních koncertech. Projekt funguje již od roku 2006.

(zdroj: http://www.e-moc-e.cz/o-projektu)

Vítězové

Kreativní psaní s Vicky a Veronou

Jana Dohnalová
Londýn

Dvanáctého června 2021, umělecká společnost Green Shoos, pořádala, ve východo - Londýnské čtvrti Dagenham, workschop pro všechny, co rádi píší.

 Třeba, že na rozdíl od jiných workshopů, tento byl zadarmo, nebyla účast tak masivní, jak se původně očekávalo. Sešlo se nás ve skupině celkem dvanáct, pět lidí bylo přítomno fyzicky a sedm dalších sedělo doma u počítačových obrazovek. Hodně lidí nejspíš odradil fakt, že se před setkáním museli prokázat negativními Covid testy, někoho možná odradilo i to, že musel cestovat velice daleko, přes celý Londýn, až do né úplně bezpečné oblasti východu.

Z tohoto důvodu se tu sešli převážně místní, valnou většinou rodilí mluvčí, důchodového věku, kteří celou událost pojali, jako zpříjemnění si volného času a poznání nových lidí. Mezi jedenácti ženami dominoval pouze jediný muž, o kterém by se dalo říci, že je doslova stálicí těchto setkání, nazývajících se mimo jiné “Kreativita pro život.”

Chodí sem už čtyři roky, snad proto, že to má doslova za rohem, pouze dvě zastávky autobusem. Kreativní psaní, jako takové probíhalo zhruba následovně - organizátoři promítli na stěnu obrázek, například: dívka ve vodě, měla bílé šaty, zavřené oči a kolem ní plavala rozhozená kytice rudých růží. Připomínalo to nešťastnou nevěstu, která si to na poslední chvíli rozmyslela. Na tento obrázek měli všichni přítomní, do deseti minut, napsat nějaké myšlenky, jedno jaké, od poetických asociací, až po strohý popisek, všechno bylo přípustné. Za deset minut musel každý přečíst nahlas své dílo před ostatními. Dalším zadáním byla dialogová věta” Jak dlouho už tady stojíš?” od toho se měla rozehrát scéna a nápady se různily, od vyhozeného manžela, který se vrací s prosíkem domů a manželka ho pozoruje z okna, jak dlouho vydrží stát na chodníku před domem, až po přítele, který se vrací z dobrodružné cesty, kdy na letišti byla umístěna bomba a on se musel vrátit zpět domů, kde ho už nikdo nečekal a tudíž mu nikdo nešel otevřít.

Čekala jsem, že ostatní budou díla svých kolegů nějak hodnotit, ale to se nestalo, většinou následovalo další čtení, bez toho, aby se někdo vyjádřil k tomu předcházejícímu, jen postarší dáma vedle mě se občas nezdržela komentáře, ale většinou jen pozitivního, když komentář vynechala, měla jsem pocit, že by chtěla říct i něco negativního a to se asi příliš obávala konfrontace, proto raději mlčela. Mnohým by se tudíž mohlo zdát, že tento workshop nebyl až tak přínosný, jak by mohl být, vždyť základ psaveckých i jiných workshopů jsou bouřlivé diskuse mezi tvůrci, ve kterých tu a tak probleskne i nějaká ta zářná myšlenka, ze které se můžeme něco naučit o vlastní tvorbě, která nás může posunout někam dál. To se na tomto setkání nestalo, přesto jej nepovažuji za úplně nepřínosný a za úplnou ztrátu času. Co mi to konkrétně dalo? Uvědomila jsem si, že Angličané píší docela jinak, než třeba my Češi a vůbec východoevropané. Teď se asi všichni, kdo tohle čtou smějí a klepají si na hlavu: to je přece jasné, hned na první pohled, píší přece odlišným jazykem: Anglicky, také je nesporným faktem, že umí daleko lépe nakládat se svou mateřštinou, které se učí od narození, než nějaký pouhý přistěhovalec, který se jí učil posledních deset let. Krom toho tu bylo ale i něco jiného, co jsem si silně uvědomila, bylo to však velice těžké uchopit, pojmenovat i popsat. Byl to spíše jen takový pocit. Dlouho jsem přemýšlela, co je za tím a pak mě napadlo, že je to nejspíš tím, že oni mají docela jiný životní základ.

Fakt, že oni mají docela jiné základy než my, mohl významně ovlivnit i jejich psaní, stejně jako u někoho, kdo prožije nějakou významnou životní událost, dejme tomu válku, takový člověk bude psát docela jinak než člověk, který válku nikdy neprožil. Takhle událost bude čišet ze všeho, co kdy napíše, bude to čouhat z každé jeho věty, aniž by si to sám uvědomoval, aniž by to dělal úmyslně. Stejně tak je to i s Východní Evropou, kde většina jejich obyvatel vyrostla za doby komunismu, tedy v nesvobodě. Všechny nás to nesmazaně poznamenalo a poznamenává to stále i naši tvorbu. Další věc je, že naše republika je oproti Anglii docela malá, jen Londýn má stejný počet obyvatel, jako celé Čechy a tak všechna naše velká města musí Angličanovi připadat, jako větší vesnice. I to poznamenává náhled lidí na svět a samozřejmě to ovlivňuje i jejich psaní. Zatímco v Čechách jsem měla pocit, že všichni píšeme velice podobně, někteří samozřejmě více a někteří méně úspěšně, jelikož všichni máme podobný základ a velice podobný náhled na věci, tady jsem cítila, jako by jedni byli z Marsu a druzí z Venuše. Napadlo mě, že do budoucna by bylo velice zajímavé, udělat podobný povídkový almanach, jaký nedávno vydal Jihočeský klub obce spisovatelů, ve spolupráci se slovenskými spisovateli, pod názvem Sedm plus Seděm. I tam je markantní rozdíl v tvorbě, v Anglicko – České obdobě tohoto almanachu by tento rozdíl mohl být ještě zajímavější a poučnější.

Do Paříže z kavárenské židle

 Nová série velkých černobílých fotografií zdobí zhruba od poloviny července vnitřní prostory českobudějovické kavárny Au Chat Noir na náměstí Přemysla Otakara II. Autorkou těchto snímků, příhodně v souhrnu nazvaných Z Prahy do Paříže, je pražská fotografka, Alena Vykulilová. Ačkoliv žánrově je její tvorba poměrně pestrá, nejsilnější náboj mají bezesporu její sociální dokumenty a reportážní fotografie, které mohli ocenit diváci na řadě výstav, národních přehlídek i v několika publikacích. Mimo jiné je dlouholetou a úspěšnou členkou skupiny Femina, patrně jediné ženské fotoskupiny na světě.

Výstavu iniciovalo FotoMida – Dana Vitásková a Michal Tůma, dlouhodobí garanti zmiňovaného výstavního prostoru, kteří také výstavu vybraných snímků instalovali. Skvělé černobílé záběry zachycují různá prostředí, stavby a život v Paříži, ale především neopakovatelnou atmosféru těchto míst. Zasvěceně a s nadšením o zmiňovaném městě umělců hovořila autorka také při vernisáži, které se účastnila společně s dalším známým pražským fotografem Františkem Dostálem.

Výstava potrvá až do konce září a její prohlídka je nesporně skvělým zážitkem, který spojuje jihočeskou metropoli s fenoménem opěvovaného města na Seině. (hh)

Foto: Alena Vykutilová

Cena pro zpívané slovo

Cena pro zpívané slovo

Hanka Hosnedlová

    Již podruhé se na portovní scéně prezentuje také Obec spisovatelů ČR, a to prostřednictvím udělované Ceny za nejlepší autorský písničkový text. Vítěze, stejně jako v loňském problematickém roce, vyhodnotila odborná porota, složená ze členů Rady Obce  spisovatelů a publikujících autorů, která posuzovala  texty po stránce literární i ve vztahu k neotřelosti nápadu. Kvalita slovní části písniček je totiž stejně důležitá jako jejich hudební stránka a nejednou se stává i nosným pilířem písničkového sdělení.

     Ačkoliv přihlášených textací bylo o něco méně než v předchozím roce, pro členy hodnotitelské poroty nebylo vůbec lehké vybrat pouze jeden jediný text. Nicméně v konečném rozhodnutí se na první příčku dostal text Kruhy na vodě, z autorské dílny Slávka Maděry, člena dua VilMa, v němž kromě vítěze soutěže figuruje také Zuzana Vilímová. Slávkova tvorba prolíná napříč žánry, takže ho nelze ultimativně zařadit do přesně specifikovaného šuplíčku. Kromě toho je skvělým instrumentalistou, ale i bavičem s vokální výbavou, jak se píše na jeho webových stránkách. Ačkoliv svou hudební kariéru začínal již na střední škole a prošel pak pestrou cestou muzikantského života, k hudbě se znovu vrátil po poměrně dlouhé pauze až před čtyřmi roky. Ale i tak se může ve své minulosti pochlubit řadou úspěchů a dokonce i ocenění.

     Tentokrát k nim přibude i Cena Obce spisovatelů za nejlepší autorský písničkový text v podobě originálního keramického poháru z dílny jihočeského výtvarníka Jana Štarka. Cena mu byla předána při nedělním finálním koncertě na řevnickém portovním pódiu. 

     Pořadatelé této soutěže ale doufají, že ani zdaleka šňůra zmiňovaných nových ocenění na Portě nekončí a že i v příštím roce najde svého vítěze s nápaditým písničkovým textem...

Foto: autorka

x

Strom na pasece

 Karel Čabrádek

Strom na pasece

v součinnosti s FAMO v Písku a Soukromou vyšší odbornou školou filmovou, 2021

Publikace Strom na pasece se čitelně vymyká běžné knižní produkci, protože se jedná o nefalšovaný, detailně zpracovaný filmový scénář. Jeho autorem je úspěšný, dlouholetý scénárista a pedagog v oboru Karel Čabrádek, Jihočech, který už nějaký čas spolupracuje se členy Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Dokonce i obálku této nejnovější Čabrádkovy knihy graficky zpracoval další člen klubu - Jiří Hovorka. Připomeňme si však alespoň ve stručnosti některé z jeho scénářů, které se ve filmovém zpracování i dnes vracejí na televizní obrazovky a dokáží zaujmout. Nejeden z nich byl realizován ve spolupráci s filmovou legendou - Karlem Kachyňou. Jmenuji například: Čekání na déšť, Upír ve věžáku, Počítání oveček, Duhová kulička, Dobré světlo, Kráva, Prima sezóna, Kožené slunce, Cesta byla suchá, místy mokrá, Rajonové blues a další.

Výše uvedený a aktuálně vydaný scénář je věnován památce Čabrádkova přítele – dřevorubce, spisovatele a věčného rebela, Jaroslava Švestky, který byl i mým blízkým přítelem. Seznámili se v barrandovských ateliérech, ale jejich přátelství trvalo i poté, co Jaroslav díky své vzpurné a nekompromisní povaze změnil umělecký post za namáhavou profesi dřevorubce, která jej přivedla do jižních Čech a později po nuceném vystěhování i do dřevorubeckého tábora v kanadské divočině.

Karel Čabrádek z něj udělal hlavní postavu svého scénáře – neúnavného a nebojácného kverulanta Jaroslava Slivku, který se tvrdošíjně vzpíral zařadit do poslušného kývajícího davu totalitní éry. Odmítal vstup do strany, do odborů, odmítal se podřizovat nesmyslným nařízením a nevzdal se ani svého veřejně prezentovaného kritického pohledu na situaci a vztahy v tehdejší společnosti. V dialozích, odehrávajících se v lese při těžbě dřeva, v lesácké maringotce, v typické venkovské hospodě, ale třeba i v kanceláři národního výboru, vyprofiloval velice zdařile jeho osobu, ale i dopad tehdejší politických postupů v komunální sféře na životy a jednání okolních postav. Do rozvinutého děje, hodnověrně odpovídajícího tehdejší době, dokázal vsadit i další životní příběhy Jardových přátel i nepřátel, nenásilně zvýraznit jeho lásku k přírodě, ale i ke knihám a kultuře. Zakázaná literatura, podle metodiků nevhodné názvy mladých, lehce revoltujících kapel a cenzurování jejich písničkových textů, nátlak StB či postup tehdejší moci vůči náboženství, postihy těch, kteří byli s Jardou v úzkém kontaktu či si od něj půjčovali knihy – to vše vytváří neveselé kulisy problematické doby.

Dnes již Čabrádkův hrdina Jarda Švestka nežije, jeho literární dílo bylo po jeho smrti předáno do nakladatelství Libri prohibiti, které vydalo dvě knihy z jeho písemného odkazu, ale v paměti lidí, s nimiž se setkal a přátelil, má trvalé místo dodnes. A scénář ve formě knihy nesporně prodlouží životnost těchto vzpomínek i do budoucna, pro další generace...

František Tylšar: Pohádky nepohádky

 Všimli jste si, jak ubývá pohádek?

Věda a technika kousíček po kousíčku boří tisíciletá tajemství, která bývala jen doménou pohádkových bytostí. To, co se nám v dětství zdálo jako neskutečně pohádkové, je dnes často součástí každodenního života.

Vezměme si například takovou křišťálovou kouli. Čarodějnici stačil jediný pohled do jejího lesku a viděla obrazy toho, co se právě děje na opačném konci království. Dnes i ta nejposlednější obrazovka dokáže mnohem víc. Obraz můžeme sledovat v rozlišení, o kterém se křišťálové kouli ani nezdálo. A to už nemluvím například o 3D obraze. Nebo taková věc jako létající koště - dnes už naprosto zastaralá technologie. Která moderní žena by cestovala bez pohodlné kabinky, zvláště pak ve větru či dešti…

A nemusím chodit ani tak daleko do minulosti. Například takové pohyblivé obrázky, kterými nás ještě před několika lety ohromoval Denní věštec, zvládne každý obyčejný tablet. A to i se stereofonním zvukem…

Ale nenechte se mýlit. Pohádkám ani dnes zánik rozhodně nehrozí. Pouze jejich obsah se mění společně s dobou. Pohádkové bytosti žijí dál a musí se jí přizpůsobit. A věřte mi, nemají to vůbec lehké. Neustále ubývá temných zákoutí, tajemných hradů, hlubokých lesů, komínů a vůbec míst, kde by se dalo spokojeně žít a provozovat nějakou tu pohádkovou živnost. Na straně druhé však vznikají místa nová, a tak se například celé rodiny skřítků stěhují do počítačových sítí, kde žijí svůj nový život, s novými starostmi, radostmi a pohádkovými příběhy. Jsou i tací, kteří si polepšili, jako například vodník, kterého jsem nedávno potkal na břehu Lipenského jezera.

Už z dálky na první pohled bylo vidět, že se má dobře. Po druhém drinku pramenité vody mi povídá: „Víš, od té doby, co mi z horní Vltavy udělali Lipno, si žiju jako nikdy předtím. Jsem nejváženějším vodníkem nejen v Čechách, ale i v celém vnitrozemí. Mně tato doba prostě svědčí. Žiju si pohádkově. A ty bys o tom měl napsat pravdu. Lidé si myslí, že vodníci stále jen sedí na vrbě a čekají na dušičky, aby je uvěznili v hrnečku. Tak to už dávno není pravda. Dnes se i pod vodou žije jinak. Moderně. Napiš o tom!“

     A tak vznikl nápad na knihu pohádek - nepohádek, kterou právě držíte v rukou. Začal jsem více přemýšlet o dnešní době, povídal jsem si s mnoha pohádkovými bytostmi. Vyprávěly mi své příběhy, a já poznával osudy těch klasických, které známe tisíce let, i těch nových, které vznikly díky moderní technice. Zjistil jsem, že i technika není jen hromada smontovaných součástek, ale i takový počítač vám mnohé prozradí, budete-li mu naslouchat. Krok za krokem objevoval jejich podivuhodný svět. A věřte mi, stálo to zato.

Váš Jahodový Fanda alias Jahoda,

počítačový kouzelník

Knihu o devadesáti stranách s ilustracemi Niny Roubíkové vydalo nakladatelství Nová Forma.  

Nová kniha Ladislava Berana

Poslední rozloučení s členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů - Pavlem Hrdličkou...

 

Foto: Vl.Šindelář