Takhle svět přišel o básníka

Jana Dohnalová

Dušan Klein, rodným jménem Július Klein, se narodil 27. června 1939 v Michalovcích. Byl český režisér, scenárista židovského původu a mimo jiné i můj pedagog na FAMU - Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění, a to v roce 1997. Tuto fakultu sám o několik let dříve, v roce 1958, absolvoval.

V dubnu 1945 byl s celou rodinou deportován do Terezína, kde se mu i s bratry podařilo dožít konce druhé světové války. Jeho otec však válku nepřežil. Počátkem normalizace, kdy na Barrandově došlo k určitým personálním změnám a řada filmových režisérů byla donucena odejít, byl jedním z těch, kteří přišli na jejich místa. V letech 1975 až 1991 byl režisérem, zaměstnaným v Barrandovských filmových studiích. V 70. letech jej zaujal žánr kriminálních, špionážních a v menší míře dobrodružných filmů. Práci televizního režiséra ovšem zcela neopustil a na začátku 80. let zaexperimentoval s konceptem „interaktivního“ televizního filmu, jehož průběh měli diváci možnost ovlivnit pomocí telefonního hlasování. V 80. letech pak v jeho filmech začaly převládat komedie a rovněž začalo sílit povědomí o režisérovi samotném. Největší věhlas si získal úspěšnou hexalogií „o básnících“. Po sametové revoluci věnoval část svého času televizním adaptacím literárních děl s několika návraty k detektivnímu žánru. V posledních několika letech svého života projevil zájem hostovat a přednášet na filmových školách a setkávat se s mladými a začínajícími filmaři, zatímco příležitostně točil televizní filmy nebo seriály. V roce 1989 byl jmenován zasloužilým umělcem a do budoucna by měla být po něm pojmenována ulice v jeho rodných Michalovcích na Slovensku.

xxx

Zemřel 9. ledna 2022 v Praze, ve věku 82 let. Zpráva o jeho smrti mne zastihla při návratu z vánoční dovolené v Čechách zpět do Anglie. Byla jsem zrovna poblíž kanálu La Manche, když mi to maminka zavolala. Oznamovala mi tuto smutnou zprávu, jako by zemřel někdo velice blízký, téměř jako člen rodiny. Pomyslela jsem si, že už ho nikdy neuvidím a zůstane mi po něm jen podpis ve školním indexu, který bude jednou cenný nejen pro mé vzpomínky, ale třeba i pro sběratele. Na břehu Lamanšského průplavu jsem vzpomínala na skvělého člověka a pedagoga, který se na nás, na studenty nikdy nedíval z patra, ač byl slavný režisér. Dušan Klein byl překvapivě skromný člověk, malý sice vzrůstem, ale velký svou osobností.

Připomněla jsem si třeba, jak se mi jednou snažil napovídat při zkoušce, při níž zasedala celá komise. Odpověď na položenou otázku, týkající se, myslím, dýmky v názvu filmu, jsem nevěděla. Popravdě na zkoušky jsem se nikdy a nikde moc nepřipravovala, a když jsem dlouho váhala, režisér Klein začal svou dýmkou klepat o stůl. Nejprve jemně, pak už s ní bušil celkem okatě, div ji nerozbil. A já nic. Ze zkoušky mě tenkrát vyhodili a on mi až potom řekl, že ho to mrzí, že se mi ze všech sil snažil pomoci. A mně to teprve pak došlo, že to měla být nápověda.

Jindy nám zase na svých seminářích vykládal, jak není dobré příliš lpět ve filmu na každém detailu. Tvrdil, že když vidí své první filmy, připadají mu k neukoukání.

Po absolvováni školy jsem ho už tolik nevídala, kontaktovala jsem ho až v roce 2005, když mi vyšla druhá kniha „Opraváři pomatených duší“. Požádala jsem ho, zda se nechce zhostit role kmotra, a zůstala jsem úplně bez dechu, když bez váhání přijal. Nebyl v tom úmysl, to spojení s dušemi a Dušanem mi došlo až mnohem později. Knihu jsme ještě s Vladimírem Justem pokřtili v knihkupectví Academia na Václavském náměstí a pro mne to byl nezapomenutelný večer. .

Moc jsem si přála pozvat ho ještě někdy na knižní křest nebo jinou akci, ale nechtěla jsem ho příliš často obtěžovat, a tak jsem dlouho váhala. Příliš dlouho - a teď už to nestihnu. Tak se s ním setkávám alespoň ve vzpomínkách Proto mě to zamrzelo dvojnásobně a tak se s ním setkávám alespoň ve vzpomínkách. Na jeho vstřícnost, otevřenost a také na skvělý humor, na to, jak při každém vtipu na nás studenty spiklenecky mrkal. Na to, že svou dýmku neodkládal ani na seminářích, ani když přednášel. A po chodbách školy se linula nezaměnitelná vůně, podle níž se dala neomylně vystopovat třída, ve které právě učil. Nikdy na nás nebyl zlý, když jsme se na přednášku zpozdili, nikdy nás s velkým křikem a nemilosrdně nevyhazoval, jako někteří naši tehdejší pedagogové. Byl na nás vždy laskavý a působil uklidňujícím dojmem, nikdy jsme ho neviděli se rozčilovat, či někoho ze svého semináře dokonce vyhodit.

Svět v jeho osobě přišel tedy nejen o tvůrce nezapomenutelných Básníků, na kterých jsme jako teenageři vyrůstali, ale i o skvělého člověka. A já jsem vděčná za to, že mi po něm zůstaly i osobní vzpomínky.

xxx

Popisek k fotografii: Křest knihy Opraváři pomatených duší v knihkupectví Academia 2005. S kmotry Vladimírem Justem a Dušanem Kleinem. 



Dílo:

1973 – Zatykač na královnu

1975 – Město nic neví

1977 – Sázka na třináctku (včetně scénáře)

1982 – Jak svět přichází o básníky (včetně scénáře)

1983 – Radikální řez

1984 – Jak básníci přicházejí o iluze (včetně scénáře)

1986 – Kdo se bojí, utíká (scénář Dušan Klein a Ladislav Pecháček)

1987 – Jak básníkům chutná život (včetně scénáře)

1987 – Dobří holubi se vracejí (včetně scénáře)

1989 – Vážení přátelé, ano

1993 – Konec básníků v Čechách (včetně scénáře)

1994 – Andělské oči

1996 – Konto separato

2004 – Jak básníci neztrácejí naději (včetně scénáře)

2008 – Svatba na bitevním poli

2010 – Rodinka

2016 – Jak básníci čekají na zázrak

1992 – Hříchy pro pátera Knoxe (TV seriál)

1996 – Hříchy pro diváky detektivek (TV seriál)

2001 – Ta třetí (TV film)

2004 – Strážce duší (TV seriál)

2004 – I ve smrti sami (trojdílný TV film)

2005 – Žil jsem s cizinkou (včetně scénáře)

2005 – Ulice (TV seriál)

2010 – Cukrárna (TV seriál)

2 x Petr Šulista

Letos uplyne sedmdesát let od úmrtí spisovatele, básníka a dramatika Fráni Šrámka (19. ledna 1877 – 1. července 1952). Fráňa Šrámek, vlastním jménem František, se narodil v Sobotce a v roce 1885 přišel s rodiči do Písku, kam byl jeho otec – berní úředník – přeložen. V Písku absolvoval obecnou školu a v letech 1889 – 1894 šest tříd gymnázia. Poté se odstěhoval do Roudnice nad Labem, kde odmaturoval. Během vojenské služby se u něho začaly projevovat antimilitaristické postoje, které výrazně ovlivnily jeho tvorbu, v níž se zaměřoval na přírodu, milostné vztahy a válku. Jeho odpor k válce vedl od antimilitarismu až k pacifismu (vedle válek útočných odmítal i války obranné) Svůj odpor k válce vyjádřil především ve sbírkách Života bído, přece tě mám rád (1905), Modrý a rudý (1906) a Splav (1917). Od roku 1905 se v Praze se začal věnovat redaktorské činnosti (časopis Nový kult, Práce) a literatuře. Mezi jeho nejpůsobivější protiválečné básně patří bezesporu Raport ze sbírky Modrý a rudý (1906). V roce 1946 byl jmenován národním umělcem.

Během píseckých studentských let bydlel v domě U Koulí nedaleko Putimské brány. Písku věnoval několik básní, mezi nejznámější jistě patří Písecká, dále divadelní hru Měsíc nad řekou a román Stříbrný vítr (obě díla zfilmoval režisér Václav Krška v letech 1953 a 1954).

            Zemřel v Praze, pochován je ve svém rodném městě Sobotce.

LIDICE ŽALUJÍ A VARUJÍ

 

V letošním červnu si připomeneme 80. výročí vyhlazení Lidic a Ležáků – obětí zvůle nacistů, kteří se tak pomstili za atentát na Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora a jednoho z hlavních organizátorů holocaustu. Druhá světová válka měla svou první polovinu za sebou a Adolf Hitler si stále více věřil, že dosáhne svých cílů. Svou neochvějnou vírou ve vítězství, zapálením pro boj, nadšením a skrytým fanatismem dokázal získat nejen řadu státníků, ale i milióny prostých obyčejných lidí na svou stranu a nakonec je donutit slepě plnit jeho nelidské rozkazy. Vždyť neuposlechnutí rozkazu znamenalo jistou smrt. Nelidskosti a zrůdnost jednání nacistů dokladuje výpověď pana V. W.:

„Bylo to v době, kdy jsem začal odkrajovat své prvé měsíce základní vojenské služby, a to v poddůstojnické škole v Karlových Varech, přesně ve Dvorech II. v roce 1950. První vycházku jsem využil k návštěvě jeden a půl kilometru vzdáleného městečka Doubí a večer jsem šel do kina. Byl to velice špatný nápad a špatné rozhodnutí, kterého jsem pak velice litoval a musím také říci, že jsem i nyní váhal, zda vůbec mám tuto vzpomínku napsat. Rozhodl jsem se ale, že to bude snad poučení pro mé potomky. Mám však určité pochybnosti, zda čtenář tomu bude vůbec věřit! – Přísahám, že vše, co bude napsáno, jsem viděl na vlastní oči!!!

Byl promítán jakýsi dokumentární film z druhé světové války, natočený německými vojenskými filmaři. První filmové záběry ukazovaly, jak vítězná německá armáda hravě vstupovala na cizí území, likvidovala nejen vojenská zařízení, ale i svého lidského nepřítele. Následovaly velké popravy vojáků i civilistů, kteří bránili svou zem. Bylo pro mne neuvěřitelné, že se tito kati nechávali fotit s tou postřílenou a uškrcenou „lůzou“ neněmecké národnosti a to s úsměvem a s přesvědčivou nadřazeností nad hromadnými hroby.

Závěr tohoto dokumentárního německého filmu však ukázal něco, co zůstalo v mé paměti navždy. Viděl jsem, jak s úsměvem, ale za děsivého křiku matek a dětí, jim tito kati odebírají jejich malé sotva pětileté ratolesti a odvádějí je do budovy odpovídající snad velké kuchyni. Děti dostávají příkaz se svléknout! Mnohým to dělá problémy, vždyť to vždycky dělá jejich maminka. A teď – těžko, přetěžko se mne dál popisuje, co tito kati provádějí a filmaři natáčejí. Do kotlů s vařící vodou nyní házejí za obrovského ryku jedno živé dítě za druhým. Dále se již vůbec nedívám a jen, jen lituji, kam jsem to vlezl, proč jsem neodešel - to je hrůza – to je hrůza. Ještě vůbec lze věřit člověku? Jsou to lidé nebo zvířata? Ne – urážel bych zvířata – tohle by nedokázala!“                                                                                              (V. W. – srpen 2003)

 

Dějiny lidstva jsou bez nadsázky dějinami válek. Válka zásadně změnila pohled na zabíjení a vraždění jako takové. Vždyť proti vetřelci a nepříteli se bylo třeba bránit a jak jinak, než zase zabíjením a vražděním. Likvidací obyčejných prostých lidí, kteří většinou ze strachu před smrtí z nesplnění rozkazu jejich často samozvaných velitelů sami rozsévali smrt. Válka zcela smazala rozdíl mezi spravedlivou a nespravedlivou smrtí. Zde platilo jen štěstí nebo smůla. Člověk se stal ovládanou loutkou v rukou velitele. Neměl volbu mimo vlastní smrt. A za zabíjení
a vraždění dostával nejen žold, ale i řády a vyznamenání. Není proto divu, že válčení se stalo pro určité jedince značně výnosným povoláním. 

            Dnešní generace o hrůzách války mnoho neví. Nad příběhy pamětníků se mnozí pohrdavě usmívají: „Co nám to tady vypravují za pohádky?“ Zahlcení každodenními dávkami krutosti a násilí, jež je v současné době na našem mediálním trhu víc než dost, s otupeným vnímáním násilné smrti jako společensky a mravně naprosto nepřijatelné, nejsou schopni plně chápat hrůznost jakékoli války ani jejích krutých následků. Fotografie z vypálených Lidic, ze života a následných poprav vězňů v koncentračních táborech stejně jako filmové dokumenty ze světových válek hodnotí očima diváků běžných hororových scén, bez jakýchkoli výraznějších emocí
a už vůbec ne pocitem hrůzy, strachu a smutku. Pro mnohé jsou letité archivní snímky dokonce pouhou nudnou zábavou.

Lidská paměť se s narůstající kvantitou informací výrazně krátí. Jevy vcelku nedávné jsou v záplavě nejrůznějších zpráv vytlačovány do pozadí a zapomínány.
I události zvukově či obrazově podchycené se stávají předmětem pochybností, ba dokonce se označují za podvrh. Nejmarkantnější ze všech je stále živená pochybnost o existenci holocaustu, který mnozí již dnes považují za pouhopouhý výmysl.

            Minulost si je ale nutné neustále připomínat, vracet se k ní, čerpat z ní
a především se z ní učit. Neměli bychom zapomínat projevovat úctu a vděk nejen našim předkům, ale i všem, kteří proto, abychom my dnes mohli již 77 let žít v míru, obětovali své životy.

Jihočeská žabka

 

18. ročník autorské literární soutěže O JIHOČESKOU ŽABKU

 Jihočeský klub Obce spisovatelů
v součinnosti 
s Jihočeským krajem

vyhlašují

18. ročník autorské literární soutěže

O JIHOČESKOU ŽABKU

Soutěž je určena pro všechny studenty jihočeských středních a vyšších odborných škol a učilišť a pro mládež od 15 let do 21 let.

 Podmínky soutěže:

·         každý soutěžící se účastní pouze jedním příspěvkem

·         práce musí být zaslány e-mailem na adresu: hanhos@centrum.cz, s označením Jihočeská žabka

·         příspěvky nesmějí být dosud publikovány ani zaslány do jiné literární soutěže

·         psát lze poezii i prózu

·         práce budou výhradně v českém jazyce

·         rozsah příspěvků je maximálně 10 000 znaků, u básní 50 řádek

·         práce posoudí odborná porota složená ze členů klubu

·         vítězné a případně další vybrané práce budou publikovány v denním a krajském tisku, ve sborníku a tiskovinách Jihočeského klubu Obce spisovatelů

  

Téma letošního ročníku:  Odvaha a zbabělost

 Uzávěrka soutěžních prací 30. dubna  2022

  

Vyhlášení výsledků proběhne v červnu 2022
termín bude vítězům včas oznámen

                                              

Kontaktní adresa:      

Jihočeský klub Obce spisovatelů
Žižkova 3
370 01 České Budějovice

e-mailová: hanhos@centrum.cz

Plán akcí České pohádkové akademie

 

MY TU SNAD MÁME NĚJAKOU KUNU

 Eva Hačecká

"My tu snad máme nějakou kunu", říkám si už nějakou dobu, když pozoruji zásoby mých vajíček.

Na tom by za normální situace nebylo nic zas tak divného, člověk má představu, jakou neplechu ta malá a krásně ladná zvěřátka zvládnou udělat, ale ono to zvláštní je.

Můj táta hrátky těchto ochlupených tvorů dokázal se zatajeným dechem pozorovat celé hodiny, když jsme ještě vlastnili chalupu v jižních Čechách, vzdálenou 24 km daleko od nejbližšího okresního města.

Vždycky se navečer vyvalil do svého oblíbeného proutěného křesílka, umístěného někde mezi jabloněmi, angreštem a jahůdkami rujánami, a to těsně pod zídkou, kterou vlastníma rukama postavil společně s mým dědou, aby tak zůstal skryt před očima zvídavých sousedů a hlavně kulatýma očičkama těch malých stvoření.

Jak se smrákalo, obloha se oblékala do temného hávu a objevily se první hvězdičky – ano, určitě si stihl při výskytu té první něco přát – a táta už se jistě tetelil blahem při představě, že již to každovečerní divadélko zase začne.

Možná se i trochu bál, jestli jim do toho zrovna něco nevleze; i když návštěva berňáku nebo nutnost zůstat v práci déle nebyla u nich zrovna pravděpodobná, ale spíš jestli třeba nebudou mít zrovna starost o malé. Anebo jestli se na nich nevyřádil soused nad námi, jenž tato stvoření v oblibě zrovna neměl, nazýval je škodnou a občas se do nich nevybíravě trefoval, bohužel nejen slovy.

Ale "kuničky", jak o nich táta s láskou hovořil, na sebe obvykle nedaly dlouho čekat a je nutno jim přičíst k dobru, že šlo o stvoření s neobyčejně silným smyslem pro zodpovědnost z hlediska plnění svých večerních povinností, jež jim táta přisoudil.

Netrvalo tedy dlouho a divadélko začlo. Nebylo nutno ani spouštět oponu.

Námluvy byly zprvu trochu ostýchavé. Kuní slečna se zpočátku tvářila, že na nějaké zřejmě dvoření nápadníka není vůbec zvědavá. Ten se však nemínil rychle vzdát a kroužil kolem své vyvolené tak dlouho, až její srdéčko trošku pookřálo. Alespoň natolik, že se mu občas podařilo udělit jí nějakou tu pusinku čumáčkem, časem se i nechala podrbat na hřbetě hřbetem nápadníka a všelijak se lísat a poté především začala opětovat jeho tanečky, jimiž se k ní tu přitulil a tu na metry vzdálil s neobyčejnou ladností pohybů pod rouškou tmy.

Začala tedy reagovat sérií podobných přískoků, následným třením hřbetu o hřbet, pusinkováním a pak zase náhlým vyklizením hracího pole na vzdálenost až několika metrů, jen proto, aby "řeč nestála" a celá hra mohla v mnoha variacích a sériích přibližování a oddalování celý večer pokračovat. Dokud sledovat toto dovádění tátu nepřestalo bavit a nezačaly se mu klížit oči ospalostí. Pak co možná nejtišeji a nejpomaleji vyklidil scénu, taky aby nebyl lidově řečeno "za křena", až odehrávané divadelní představení dospěje do svého finále.

Tak probíhal tátův (po jihočesku řečeno tátovo) rituál na dobrou noc při voňavých dlouhých letních večerech na chalupě. Měla jsem ho tehdy za děsného hrdinu, že se nebojí sám pobývat v takové tmě a v tak ooobrovskééé vzdálenosti od dveří chalupy. To já vždycky po večerech řešila uvnitř chalupy při televizi dilema, jestli je horší zažívat zvyšující se tlak už tak plného močového měchýře postupně se měnící až v bolest, anebo se odvážit vyběhnout před zápraží a tryskem zamířit – samozřejmě ne až do několika metrů vzdálené kadibudky, to ani náhodou – ale k prvnímu stromu, tedy nejbližší možné tmě. Následně poznamenat tamní kdysi zelený trávníček dalším zažloutlým kolečkem, a zase tryskem do chalupy; ausgerechnet když tomu stejně časem neuniknu.

Byla jsem tehdy totiž vášnivou čtenářkou nově se na trhu objevivších knih populárního Michaela Hesemanna o názvech UFO: Kontakty a UFO: Důkazy. Ač jsem si setkání s mimozemskými a snad o dost vyspělejšími civilizacemi děsně přála, zároveň jsem se ho velmi obávala. A že taky kolem lítali ufoni furt pryč. V blízkosti vesnice je totiž řada různých poutních míst opatřených buďto křížkem, nebo rovnou kapličkou, na nichž údajně byla spatřena Panenka Maria. Nejspíš podsrpenská, jak se na lokalitu poblíž "Troškových" Hoštic (to jistě znáte) sluší a patří. Taková místa prý mimozemské civilizace zvlášť přitahují.

A to by Vám možná potvrdil i pan Jiří X. Doležal, kterého jsme potkali na výletě na kolech u nedalekých Žihobec, kde se onoho roku devadesátého čtvrtého na poli objevily tři velké a jeden malý kruh. Výraz nedaleký zde používám jako vyjádření automobilové vzdálenosti. Při zohlednění námahy nutné k opření se do šlapek kola v místním kopcovitém terénu, uf, bych takový výraz z huby nevypustila. Ony kruhy se staly místní senzací a místem srazu nadšenců stižených podobným zápalem jako v případě mé maličkosti. Jeden z obdobně "postižených" nám uvnitř jednoho z kruhů tenkrát půjčil virguli. Ta při přechodu z kruhu dovnitř a nazpět neomylně změnila směr, a prokázala tak v mých očích autentičnost daného úkazu.

Snad mezi čtenáři těchto řádků nenachází některý vykuk alias cápek, či dokonce po ostravsku "cyp", jenž nemá nic lepšího na práci než se zabývat ruční výrobou takových senzací a připravovat tak dobrotivce mého typu o nadšení či iluze a servírovat jim pod nos falešné důkazy "svědčící" o existenci přívětivých mimozemských civilizací. Jinak ať si mě laskavě nepřeje a odpraví se dobrovolně sám, abych to nemusela vzít do vlastních rukou já.

"My tu snad máme nějakou kunu", stěžovala si tátovi jednoho rána naše sousedka na chalupě, "teta Kupců", když zjistila při návštěvě kurníku, že snůška onoho dne je jakási chabší než to bývalo obvyklé, po jednom takovém tátovo obvyklém večerníčku na dobrou noc.

Měli jste ho tehdy při takových slovech vidět. Není-li snad vaše fantazie natolik veliká, abyste si dokázali výraz jeho tváře představit, pusťte si film Báječná léta pod psa. Konkrétně scénku, kdy Vladimír Dlouhý sleduje počínání svého kolegy a kamaráda, ztvárněného Ondřejem Vetchým, jakožto totálního sportovního antitalentu při hře v místním fotbalovém mančaftu. K této aktivitě je silně ponoukán jejich společným šéfem, ztvárněným Vladimírem Javorským, aby "ho bylo konečně vidět". Není si totiž ochoten do oken, kolem nichž je tradičně voděn prvomájový průvod, "vyvěsit alespoň ty vlaječky".

Nabízené členství v místním kynologickém spolku, podmíněné koupí vlčáka od pana šéfa, by jeho manželství asi neustálo, tak co s ním, leda ten fotbal. Vladimír Dlouhý se tehdy "snaží" nasadit poněkud obojaký výraz. Levou stranou obličeje, tedy tváří nacházející se v zorném poli V. Javorského, přesvědčuje šéfa o své loajalitě vůči němu a o totální neschopnosti vzpurného kamaráda po všech stránkách. Zatímco pravá strana obličeje, tedy tvář nasměrovaná k O. Vetchému, stojícímu opodál, mu škube těžko potlačovaným úsilím, jak kamarádovi poskytnout trochu soucitu a dodat mu sílu v nelehkém boji o jeho místě na slunci.

Táta jen stěží po slovech naší sousedky, budiž jí země lehká, potlačuje laskavý úsměv, který se mu chce zobrazit na tváři při vyvolané vzpomínce na jím oblíbené zvířecí aktéry jeho obvyklé večerní kratochvíle. Není to holt formát typu Vladimíra Dlouhého, na tváři odvrácené od sousedky už mu úsměv hraje všemi barvami, ač se zoufale snaží na sousedce bližší tváři navodit co možná nejsoustrastnější výraz.

Na přívětivá slova na podporu nebohé sousedky při jejích starostech o snůšku už mu nezbývá energie. Naštěstí sousedka jeho reakci ani neočekává a onu větu vlastně pronáší jako řečnickou otázku. Dost možná se na něj při jeho vyčerpávající herecké etudě ani nepodívá. Táta zcela unaven společenským kontaktem mizí za dveřmi chalupy.

"My tu snad máme nějakou kunu", říkám tomu svému po několika dnech uvažování, jak se může ze zavřené lednice z uzavřené kartonové krabičky s kupovanými vajíčky v bytě v 10. patře na pražském sídlišti s jistou pravidelností ztrácet přes noc vždycky jen jedno syrové vajíčko. Dokázala bych pochopit, kdyby se naráz ztratila tři nebo čtyři, tedy že si je asi někdo "hnán hladem možná spravedlivým", jak si vybavuji slova z Jirotkova Saturnina, jaksi vypůjčil z dolní přihrádky v lednici, kam si vybaluji svůj nákup.

Vzpomínám při tom na historku líčenou bývalou kolegyní v práci, kterak nemohla v Praze na Břevnově jednoho dne nastartovat své auto, načež při podrobnějším zkoumání našla příslušné drátky přehryzané drobnými zoubky. Prý byla asi k ránu zima a prohřátý motor poskytl kýžené útočiště nějakému drobnému představiteli zvířecí říše.

V blízkosti Ladronky v přilehlých ulicích prosím, ale u nás v bytě za zamčenými dveřmi a zavřenými okny?

"O tom já nic nevím", reaguje ten můj na mou řečnickou otázku zjevně přesvědčen o pravdivosti svých slov.

No Těbůh, říkám si v duchu. Záhady ještě není konec.

"A mám Tě, mrško", směju se "pod fousy" pár dnů po onom rozhovoru, když třímám v ruce řešení záhady ztraceného vajíčka.

To se má totiž tak.

Jelikož my v "bydlišti na sídlišti" nemáme možnost pozorovat před spánkem hrátky rozmilých zviřátek, aby se nám z toho začaly klížit oči, musíme si vypomáhat jak, čím a kde to jde. Ten můj tak činí rád v místní "čtyřce", no spíše putyce řekněme šesté cenové kategorie, kde si občas dopřává "večerní heřmánek", jak to vzletně nazývá."Odcházím na jedno", říká jindy při takové příležitosti.

A že nezůstalo jenom u jednoho, je mi jasné, kterak pozoruji to přerostlé zvěřátko, špulící na mě zadek, jak se při své výšce sklání k naší malé ledničce a strká do ní div né celou hlavu. Načež přehlédne bez zájmu svůj horní šuplík zející prázdnotou a prohlíží si mé zásoby v nejspodnější části, evidentně hnán mlsnou poté, co mu po píívě vyhládlo.

"Hm, ty tu taky nic nemáš", obviní mě pak nespravedlivě.

Než se vzmůžu na odpor, dorazí mě otázkou:

"Můžu si aspoň vzít jedno vajíčko?"

Hlavou mi běží vzpomínky na náš cyklovýlet po jižní Moravě, úrodném to kraji. Taky na původně ostravského motorkáře, jehož jsme potkali na návsi v Popicích a ptali se ho, jestli je nějaká možnost se v obci ubytovat. "Tak pojďte ke mně", utrousil za řevu motoru jeho stroje ten dobrý muž a my ho spěšně následovali. V průběhu bujarého večera, který jsme s ním, jeho partnerkou, jejím synem a její matkou k naší společné radosti strávili, jsme toho stihli probrat mnoho.

Ukázalo se, že jde o kdysi poměrně úspěšného ostravského byznysmena, kterého rozjetý obchod a neustálé balancování mezi dluhy a ziskem pohltily natolik, že to "málem nezvlád" a zcela tělesně i psychicky rozložen odfrčel na jižní Moravu, kde překvapivě našel svůj nový domov. Stal se postupně vlastníkem několika hektarů vinice, sadu meruněk, které tehdy zrovna rodily jak o život, malého domečku s volným pokojíčkem nahoře pro hosty a také malého kurníku, který opatřil skvělým "zlepšovákem". Tedy jakýmsi poměrně primitivním mechanismem založeným na tom, že když se do střechy kurníku začne opírat sluníčko, pootevřou se dveře kurníku a slepičkám je tak umožněno bez jeho osobní účasti nadýchat se čerstvého vzduchu a taky něco venku zakousnout.

Tento dobrý muž našel na jižní Moravě nejen svůj nový domov, ale především sám sebe po všech svých svízelných životních peripetiích. A evidentně se tam úspěšně naučil jedné krásné lidské vlastnosti, a to pohostinnosti.

Celý večer se sklenky samy plnily, aniž bychom kdy postřehli, že snad někam odběhl pro další ochutnávku; lahodným nám bylo i jeho nadšené povídání o odrůdách podávaných vín, doplněné následnou oblídkou vinice. Radost nám dělaly i nejúžasnější meruňky, které jsem kdy jako jihočech a nyní obyvatel hlavního města měla možnost pozřít, jež v pravidelných intervalech přímo ze stromu přinášel klučina jeho přítelkyně. O své pracovní zkušenosti se podělila i paní potenciální tchyně, jež pracovala ve městě v prádelně, jejímž hlavním klientem byl místní nightklub, a která již po letech praxe dle svých slov "vždycky podle stavu prádla pozná, kolik měly holky zase dneska půlhodinek".

Večer to byl nemírně milý, nakonec jsme odmítli nabízený pokojíček, jelikož jsme s sebou měli spacáky a za domem jsme odhalili tak hezkou travičku a šumějící potůček, že nás to nalákalo na spaní pod širákem.

No a finálem večera byla návštěva místního kurníku a přesun do kuchyně, kde se uskutečnila ochutnávka činnosti místních slepičích pracovnic pana domácího za syrového stavu. Tedy: uděláte malý otvor z jednoho a druhého konce vajíčka, foukáte, až bílek odteče z vajíčka pryč a jako poklad vám uvnitř zůstane žloutek.

Veliká dobrota jako tečka po proběhlém večeru, zvláště když si k tomu připočtete vděčnost pana majitele kurníku za kvalitu poctivé činnosti vykonávané jeho pracovnicemi a umocníte zážitek přečtením si básničky na papírku, nazvané "Ódou na slepičku", kterou složil zřejmě při nějaké obdobné příležitosti. Panu vinaři, jeho rodince i jeho svěřenkyním srdečně děkuji za tuto krásnou vzpomínku.

"Jo, jasně, dej si", odvětím tomu mému a se zaujetím pozoruji jeho snahu osvobodit žloutek od zbytku vajíčka, nikoli nepodobnou zoufalství člověka, jenž se poprvé snaží vyprostit ježka z hlavolamu, aniž by měl zrovna při ruce Foglarův návod. Tedy těsně před výbuchem následovaným buďto s odpuštěním impulzivním mrsknutím hračky do odpadkového koše, nebo v případě pevnějších nervů jeho "odložením na jindy" s příslušně nasupeným výrazem.

Zazvonil zvonec a záhadě je konec.

Inu, paměť už mu tak neslouží, taky mu již táhne na šestačtyřicítku. A to fest, za 9 dnů se dočká.

Nastane ono krásné období mezi koncem března a druhou půlí dubna, kdy si každoročně v porovnání s ním připadám děsně mladá. Zatímco on už je skoro šestačtyřicátník, já budu mít na kontě ještě dobrý měsíc křížků jenom devětatřicet. No a pak nějaké to okénko se u toho mého občas po prohýřeném večeru může objevit, ale já už si odpověď na mou řečnickou otázku "My tu snad máme nějakou kunu" budu pamatovat.

Tento malý literární útvar bych tímto chtěla věnovat své dobré kamarádce Karolíně, která se při čtení mých mailů dle svých slov řehtá, když se trochu rozepíšu (což se mi obzvlášť po "jedné", myšleno skleničce vína, může i stát). Už dlouhou dobu mě navádí, ať "konečně něco napíšu", že "su dobrá". No tak jo, no. Ale řečeno vzletně v duchu filmu "Marečku, podejte mi pero": "Běda vám, běda vám, ... jestli mi to nepude".

Inu, profesionální deformace: Ještě bych závěrem chtěla čtenáře těchto řádků požádat, aby nebyli paranoidní, jelikož tento fejetonek je čiročirá fikce. I když je místy doplněná jistými nevýraznými autobiografickými prvky. Ale každopádně slavnostně prohlašuji, že všechny postavy a události v tomto minidílku (mě nevyjímaje) jsou smyšlené a jakákoli podobnost se skutečnými, žijícími či mrtvými osobami (anebo i těmi dosud ještě nenarozenými) je čistě náhodná.

Tečka.