Ladislav Beran - Odložená spravedlnost

Ladislav Beran

Odložená spravedlnost

MOBA, 2024

Také další knižní novinka z pera píseckého autora Ladislava Berana má v seznamu dvacítku krimi povídek, které vydají na téměř tři stovky stránek. Ale číst je budete jedním dechem, protože v nich není nouze ani o napětí, ani o reálné zápletky mezi zákonem a novodobou galerkou, ani o jedinečné líčení událostí v na první pohled poklidném jihočeském městě. Autor tentokrát vrací čtenáře zpátky do současnosti, a to na píseckou kriminálku, kde vstupují do hry opětně bodří poručíci Studnička s a Mach s nadřízeným kapitánem Karasem.  

     Tato trojka společně s dalšími členy tamější kriminálky opakovaně a nejednou i složitě řeší případy, kdy jejich protivníci přestupují hranici zákona. Přesto ale přitom nezapomínají na určitou porci lidskosti a pochopení. To, společně s jedinečným a pro Berana typickým vykreslením všech zapojených postav, je činí čtenářské veřejnosti ještě bližší, jako by to byli lidé ze sousedství či z hospůdky, kam si pravidelně chodí na pivko a přátelské poklábosení. I ty, kteří se dostali na opačnou stranu plotu, vykresluje autor natolik lidsky a samozřejmě, že nejednou získá pro ně i určité odpuštění či kousek tolerantních sympatií.

     Neoddiskutovatelným způsobem k tomu přispívá jeho detailní znalost prostředí města a okolí, takže čtenář, který v Písku žije nebo jej navštěvuje, si dokáže kulisy jednotlivých příběhů bezpečně vybavit a připadá si občas dokonce jako přímý účastník děje.

     Už dávno je jasné, že Ladislav Beran má rád své město a jeho specifické figurky a že dokáže na základě suchých faktů vykouzlit neuvěřitelně životný, důvěrně známý obraz. A to je právě onen čarovný proutek v ruce autora, který dokáže oživit písmenka a dát jim reálný život...

Hanka Hosnedlová

Město věčné inspirace

Jen málokterý autor je tak věrný jednomu ústřednímu námětu, jako českobudějovický fotograf a nadšený patriot Milan Binder. A co víc, žádná z Binderových knih se nestala neprodejným ležákem – naopak u nejedné z osmadvaceti jeho dosud vydaných knižních titulů, věnovaných právě Českým Budějovicím a okolí, se musel pro velký čtenářský zájem dělat dotisk.

       Velká nákladná publikace s názvem České Budějovice objektivem Milana Bindera a perem Martina Maršíka nese sice jako datum vydání loňský rok, ale v podstatě vznikla z článků a fotografií původně publikovaných v Budějcké drbně v letech 2016 – 2022. Knížka obsahuje stovku zajímavostí a nevšedních informací týkajících se jihočeské metropole a jako bonus pak pět dalších, které hranici krajského města překročily. S autory se tak podíváte třeba do budějovického podzemí, kudy protéká Mlýnská stoka, dozvíte se, co skrývá báň Černé nebo Bílé věže, jak se našlo srdce školního zvonu, který je nejstarší strom ve městě, jak to bylo se slepým říčním ramenem či s kamennými hlavami na solnici, koněspřežkou, voroplavbou, loděnicí nebo populárním velorexem,  co se Albertu Lannovi nepovedlo a desítky dalších nadmíru zajímavých témat doložených fotografiemi i jiným obrazovým materiálem. Dalším příznivým faktem, který knihu doprovází, je skutečnost, že byla téměř vzápětí po jejím vydání vyprodána.

         To ovšem neznamená, že by neúnavný Milan Binder neměl v rukávu hned další knihy a  zajímavé náměty. Svůj okruh čtenářů samozřejmě najde dokončovaná publikace ke stému výročí Aeroklubu České Budějovice a na pulty knihkupectví zamíří již nová knížka věnovaná činorodému Adalbertu Lannovi, jehož život byl rovněž spojený s krajským městem na jihu Čech. V pokročilém stádiu rozpracovanosti je i kniha o zdejší populární tabákové továrně a bez zajímavosti rozhodně nebude ani knižní připomínka k 50 letům trvání Výstaviště Země živitelka.

          Ovšem Binderův akční rádius se nazastavil jen u knih, je totiž ještě mnohem širší a pestřejší. Oblíbené a hojně navštěvované jsou jeho besedy a přednášky – věnované samozřejmě především Českým Budějovicím, a opomenout bychom neměli ani jeho práci s mládeží v podobě fotokroužku, který vede. A bez povšimnutí by rozhodně neměla zůstat ani spolupráce s Jihočeským muzeem a Okresním archivem v Českých Budějovicích.

           Zapomenout bychom neměli také na tématické výstavy fotografií, lákající místní i turisty. Českobudějovičtí si už zvykli na prostorové fotoprezentace na náměstí Přemysla Otakara II., kde budou letos opět přímo na dlažbě pokračovat obrazové Budějovické nálady a velkoformátové fotografie na prostorových panelech. Čtyři českobudějovické věže v obrazech připomene v letních měsících další výstava s názvem Perem, štětcem, uhlem, na níž se bude podílet řada umělců.

           Předvánoční expozice v radniční síni, která potrvá až do ledna nového roku, bude tentokrát věnována historii českobudějovickým křižovatkám a jejich historii v průběhu času.

           Milan Binder a jeho spolupracovníci mají plnou náruč nevšedních nápadů, co ale potřebují, je nejen čas, ale i vstřícnost místních institucí i jednotlivců – abychom se my ostatní měli stále na co těšit...

Hanka Hosnedlová

Antonín Pelíšek - Dlouhý most

Antonín Pelíšek

Dlouhý most

CPress.2024

Tato kniha našeho novinářského kolegy Antonína Pelíška je mi obzvláště blízká, protože mne svým obsahem vrací nejen do let mého dětství, ale i do prostředí, v němž jsem toto období prožívala. Autor zde totiž popisuje českobudějovické předměstí, které spojuje s městem  Dlouhý most, jenž je i symbolickým názvem této literární reminiscence. Sílu vylíčeným situacím dodává také ich-forma dvanáctiletého chlapeckého hrdiny, kdy hovoří o svých pocitech a osobních názorech, rodinných vztazích i postupném poznávání, že ne všechno je tak, jak je oficiálně prezentováno třeba ve škole.    

      Důvěrně známá místa, svérázné figurky, skutečné postavy z okolních ulic, postupné odhalování záhad a dobrodružství dětského světa - radostí i strastí, zážitky, které se nezapomínají ani v toku času... To všechno ve mně vyvolává vzpomínky, které se ztotožňují s Pelíškovým líčením, i když s lehce posunutou optikou menšího věkového posunu. Spolehlivě si ale vybavuji líčené postavy, i když v knize mají jiná jména, houbaření v blízkém lese, koupání v nedalekém rybníce, pionýrské tábory, výlety s rodiči, pečení brambor na poli, nepříznivě vnímané návštěvy kostela, zakázané území malého a velkého „ejzáku“, což byly vojenské prostory, a nešťastnou událost, která se tam přihodila, poslouchání svobodné Evropy a hlavně „Laxíku“ s hudebním programem, rozpolcení dětské dušičky, když se doma mluvilo jinak, než byly věci prezentovány ve škole.  

      Pelíškova kniha však má ještě něco navíc, a to jsou vzpomínky na babičku Marii, která zemřela na konci války v koncentračním táboře, a pátrání po udavači, který měl babiččino zatčení na svědomí. Jeho odhalením, vlastním odhodláním a vlastně i díky osobní statečnosti vstupuje tak hlavní chlapecká  postava knížky do trpkého světa dospělých.

      Musím se ale přiznat, že nejsilněji na mne zapůsobilo úplné zakončení knihy – ačkoliv lyrické, ale bez cukerínového sentimentu, zato s citlivým přesahem do jakési nečekané filozofické roviny smíření...

                                                    

Hanka Hosnedlová 

 

Ladislav Beran - Ukradený důkaz

  

Ladislav Beran

Ukradený důkaz

MOBA, 2023

Tato téměř třísetstránková knížka známého autora Ladislava Berana nás opět zavede do časů první republiky a na četnickou stanici písecké pátračky. Vyšla sice na sklonku loňského roku, ale její čtivost má naprosto neomezenou garanční lhůtu.

      Beran už v dlouhé řadě předchozích povídkových knih dokázal, že umí zaujmout nejen vyslovené příznivce krimi, ale díky svému svéráznému vypravěčskému stylu i čtenáře jiných

žánrových kategorií. Mne chytil na udičku už první stránkou úvodní povídky o Školácké chybě půdaře Řehky. Četnického štábního strážmistra Hřebejka zde totiž představuje z úplně jiné stránky než kriminalistické, a to jako ctitele boubelatých ženských půvabů. Což právě v případě konkrétního vztahu s nositelkou takových předností nelibě nesl Hřebejkův nadřízený, kapitán Votruba. Nicméně rozehraný zmíněný příběh se dostává do tragického roviny, ale to už náš písecký literární pábitel vmanévroval vyšetřovatele Hřebejka do úplně jiných vod, kriminalistice daleko bližších. A samozřejmě i tento příběh po řadě pátrání a vyšetřování končí klasicky happy endem, kdy jsou lumpové odhaleni a  končí tak jak to má být - za mřížemi.

     Také následujících devatenáct povídkových kriminálních epizod předkládá namlsanému čtenáři napínavý děj o nikdy nekončícím souboji zákona a jeho porušovatelů, příjemně okořeněný přitažlivými zajímavostmi ze života tehdejších obyvatel Prácheňska. A to nemluvím o zvědavost vzbuzujících nápaditých titulcích jednotlivých povídek, o jejichž mistrovství jsem už nejednou ve svých recenzích hovořila, stejně jako o specifickém Beranově vypravěčském jazyce, který spolehlivě přispívá ke stále narůstající oblibě jeho knih.        

Hanka Hosnedlová                                                 

Pozvánka Ladislava Berana

 

Pozvánka Jana Bauera

 

Narozeninový podvečer - pozvánka

 

Moje první knížka

 

Miroslav Tota

Ne, nebojte se, nemám v úmyslu vás unavovat sentimentálními vzpomínkami na cestu k mé první knize.  Rád bych se s vámi podělil o zkušenost z neobvyklého setkání s těmi nejmladšími možnými budoucími spisovateli. Začnu trochu zeširoka.

Před časem jsem se rozhodl napsat interaktivní knihu „Písmenkoví kamarádi“ s ideální představou, že by se mohla stát vhodnou učebnicí pro předškolní děti a žáky prvních tříd. Vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo zajistit odpovídající ilustraci, zůstala kniha pár let v mém autorském šuplíku. Ke změně došlo až v tomto školním roce, kdy nastoupil můj vnuk do 1.B třídy základní školy v Plané nad Lužnicí. Jeho sympatická paní učitelka Hana Hribová se velmi zajímala o literaturu. Nabídl jsem jí proto vedle jiné knihy také strojopis mé učebnice. Byl jsem mile překvapen a potěšen, když jsem se dověděl, že toto dílo využívá při výuce českého jazyka.

Blížil se březen – měsíc knihy. Na základě seznámení se s mými literárními výtvory mě požádala paní učitelka, zda bych s dětmi nepohovořil o knihách a o práci spisovatele. Pozvání mě potěšilo. Zkušenosti s besedou s takto malými posluchači jsem dosud neměl. O to poctivěji jsem se na setkání s nimi musel připravit. Předem jsem si promyslel témata, o kterých s nimi budu besedovat. Připravil jsem si s sebou i moji skutečnou první „knihu“, kterou jsem vyťukal na kufříkovém psacím stroji před více než padesáti lety.  Přečetl jsem také ukázku ze své knihy, která měla blízko k dětem. Kromě povídání jsem měl v úmyslu připravit i něco, co by děti mohlo zaujmout. Pro každého jsem proto vyrobil několikastránkovou prázdnou „knihu“, pouze s uvedením titulu „Moje první knížka“ na přední straně. Inspiroval mě k tomu můj vnuk, který již zpracoval několik literárních příběhů, většinou ze sportovního prostředí. Ke každému obrázku uvedl jednu výstižnou větu. Nejslavnější a nejoblíbenější z nich je věta: „Diváci šílí a rolba vyjíždí na led.“  Věřil jsem, že se aspoň několik zájemců pokusí obrázkovým písmem vytvořit své první literární dílo, podobně jako můj vnuk. Zájem dětí mě překvapil. Ne několik, ale všechny děti se o knihu přihlásily. Domluvili jsme se, že za nějaký čas přinesou všichni své výtvory do školy a společně si je přečtou a vyhodnotí. Autor nejpovedenějšího díla pak bude odměněn mou knihou Království pejsků a kočiček. Paní učitelka navrhla, že by děti mohly začít s tvorbou knihy ve školní literární dílně. To byl dobrý nápad. Aby měly děti vzpomínku na svůj první literární počin, všichni mladí spisovatelé obdrží diplom Jihočeského klubu Obce spisovatelů za úspěšné zapojení do projektu Moje první knížka.

Povídání s malými dětmi bylo velmi spontánní a milé. Přes svůj nízký věk prokázaly již slušné znalosti o literatuře. Reagovaly bystře na každý můj dotaz a poznámku. Neostýchaly se samy ptát či vyprávět o knihách, které mají doma v knihovně. Z jejich úst jsem se dověděl i spoustu zajímavých věcí. Například, že spisovatel je člověk, který vyrábí knihy. Největší odměnou pro spisovatele jsou peníze. Nebo k tomu, aby zjistil, zda napsal knihu dobře, ji musí zkontrolovat, aby v ní nebyly chyby a nebyla špinavá. Jejich reakce na každou otázku byla nápaditá a roztomilá.

Na závěr našeho setkání obdržely děti sladkou odměnu za velký zájem a aktivitu při besedě. Paní učitelka mi to oplatila rovněž sladkým dárkem. Prožil jsem s nimi velmi příjemnou a inspirující hodinku. Sám jsem zvědav, jak se jim podaří vypořádat se svým prvním literárním dílem. Dnes teprve začínají pronikat do tajů čtení a psaní. Ale kdoví, třeba ze zasetého semínka vyroste v budoucnu skutečný mistr psaného slova.

Toto setkání s dětmi nebylo poslední. O pár dnů později jsem byl pozván na schůzku školního literárního kroužku pod názvem Čtenářské klubíčko. Členy kroužku jsou děti od 8 do 10 let. Jeho vedoucí, paní družinová vychovatelka Ilona Olivová, se věnuje již několik let dětem, které se zajímají o literaturu. Každým svým slovem dokazovala, že miluje svou práci, své malé školáky i literaturu. Potěšilo mě, že vede své děti nejen k lásce ke knihám, ale také ke slušnému chování k sobě navzájem i k lidem kolem sebe.

Hned na úvod besedy mě paní vychovatelka seznámila s náplní činnosti kroužku. Obdivoval jsem, že tak malé děti jsou již autory několika básní, které jsem si se zájmem přečetl. Mají již za sebou také další literární počiny. Cítil jsem se mezi nimi jako mezi svými kolegy. Podle toho jsem také upravil své vyprávění, které jsem více zaměřil na podmínky práce spisovatele. V besedě děti dokazovaly, že nejsou žádní začátečníci a mají na svůj věk značné znalosti. Jejich otázky a poznámky byly velmi fundované. Mezi nimi se vyjímala otázka, kolik je mi let. Bylo to milé a pro mne velmi poučné. S velkým zájmem se děti seznamovaly s mou tvorbou. Zajímal je nejen obsah knih, ale také jejich forma. Prostě profesionálové.

Stejně jako při první besedě jsem se snažil i zde motivovat děti k vlastní tvorbě. Také ony obdržely připravené „knihy“ s titulem Moje první knížka. Děti je přivítaly s radostí, stejně jako paní vychovatelka. Dokonce se už chtěli někteří malí spisovatelé pustit okamžitě do práce. Jakmile budou děti s prací hotovy, vyhodnotí si samy mezi sebe svá díla a určí nejlepší knihu. Její autor obdrží jednu z mých knih. Všichni autoři budou poté oceněni diplomem klubu za úspěšnou účast v projektu Moje první knížka. Na závěr obdrželi členové kroužku za svoji literární aktivitu malý dárek.

Slova a jednání dětí dokazovala, že paní vychovatelka Olivová je zde na správném místě. Dětem se věnuje s láskou, s vysokou odborností a zápalem pro svou práci, či spíše pro svého koníčka. Zcela zaslouženě jí bylo proto uděleno Jihočeským klubem Obce spisovatelů čestné uznání za příkladnou popularizaci literatury mezi dětmi.

Nyní již nezbývá než popřát paní vychovatelce a jejím dětem hodně úspěchů v jejich práci, ať se jim i nadále líbí četba osvědčené literatury a nechť třeba v budoucnu začnou se svou vlastní tvorbou.