Lenka Bittová - Návraty

Lenka Bittová

Návraty
2022

    Sbírka Návraty je autorskou prvotinou českobudějovické básnířky Lenky Bittové a nutno dodat, že vcelku zdařilou.

     Autorka si zjevně neklade za cíl směřování či konkrétní tematický záměr sbírky. Jedná se o reflexi každodenního života, kdy je na prosté skutečnosti nahlíženo s poetikou a imaginací, kdy jsou obyčejné momenty skládány do život tvořících podstat.
    Sbírka nenásilně odráží dualitu života, a to nápaditou formou kontrastů, které jsou nedílnou součástí, případně podstatou vyznění jednotlivých básní. V tématech básní se setkáváme se vzdorem a smířením, častý je sarkasmus a tepání společenských nešvarů se zajímavým
kontrastem přijetí tíhy vlastního kříže. Jsou nastoleny rozdíly mezi sny a každodenní realitou. Objevuje se hledání velkého i malého v lidském životě. Vydobytá vítězství střídají pády. Stěžejním vztahem jsou pak útěky a návraty od lidí a k lidem. Pravděpodobně zde můžeme hledat i základní myšlenku sbírky a v podstatě odtud bychom mohli vysledovat i její název. Autorka se ve své tvůrčí myšlenkové rovině snaží postihnout návrat k sobě samé. Katarzi tohoto záměru hledá v únicích do přírody, v mystice zobrazující základní křesťanské ozvuky – nepřehlédnutelná je v tomto smyslu paralela mezi obětujícím se mateřstvím Mariiným a vlastní rolí „obyčejné“ matky, která neváhá podívat se na sebe se zřejmou sebeironií, na druhé straně je však intimně vyznívající a zcela nezpochybnitelný vztah k vlastním dětem.
V pozadí neustále zaznívá přírodní téma pozdního léta a podzimu jako jasný obraz stáří a stárnutí, který se někdy dotýká až strachu ze smrtelnosti. Nikoliv však smrti. Toto téma je předznamenáno smířením, snad soucitem. Soucit je nicméně zcela zřejmý při vykreslení charakterů lidí. Autorka pracuje s charaktery sobě známých osob, vyzdvihuje typický
charakterový atribut a zobecňuje ve výstižné poetické zkratce. Dokazuje nejen v této oblasti zajímavé obrazové vidění světa.
     Autorka se v Návratech jasně hlásí ke svým literárním vzorům (Hrabě, Kainar) a neváhá se s nimi vypořádat s odzbrojujícím sarkasmem. Zcela zřejmá je i inspirace hudbou.
Ocenit lze beze sporu výraznou schopnost imaginace, tedy obrazového vidění světa, tolik nezbytnou pro každého skutečného básníka, zvládnutá je práce s volným i vázaným veršem, pozornost si zaslouží kompozice textů s promyšlenou výstavbou a vůbec je zvládnutá formální práce s textem.

Domnívám se, že Lenka Bittová brilantně vystihla podstatu poeticky pojaté každodennosti, z počáteční snahy o optimismus následuje nevyhnutelné vystřízlivění, uvědomění si pomíjivosti života i neopakovatelnost pouhého okamžiku, kdy návratem k sobě rozechvívá

intimní smutky, niterní rozměry vztahů a to vše je nenásilně předloženo čtenáři jako zralá konzistentní poezie.

Stanislava Bumbová

Ladislav BERAN - Lákavá nabídka ke zločinu

Ladislav BERAN

Lákavá nabídka ke zločinu

MOBA, 2022

Nejsou žádní krasavci, ani přitažliví svalovci, dokonce jsou lehce obtloustlí, kouří, mají rádi dobré jídlo, pivo i nějaký ten tvrdší povzbuzovák, muziku Acker Bilka – zkrátka takoví průměrní čeští chlapi ve středním věku. Přesto jsou čtenáři, díky dalším a dalším historkám z pera píseckého autora Ladislava Berana, stále sympatičtější. I tentokrát své vyšetřovatele písecké kriminálky – Macha a Studničku – obsadil autor do všech osmnácti povídek téměř třísetstránkové knihy s poněkud nevšedním názvem Lákavá nabídka ke zločinu. Asi není ani třeba dodávat, že i v tomto případě vycházel Beran ze skutečných událostí odehrávajících se na ploše současného zločinu, pochopitelně převážně v píseckém katastru.

Hned v první kapitole se symbolickým titulkem Dračí smyčka se oba naši vyšetřovatelé pouští po stopě mladistvého delikventa s přezdívkou Šmolda. Při jeho stručném vyprávění, co dosud v rodině i na své soukromé šikmé ploše zažil v necelých patnácti letech, bude čtenáře mrazit v zádech. A přes veškerou surovost a necitelnost ho překvapí složitost rodinných vztahů i na dráze zločinu, včetně vraždy a jejího nečekaného rozuzlení.

Stejně tak i v dalších příbězích, u kterých mne stejně jako v minulých Beranových krimisbornících vždycky zaujme a svým způsobem i nadchne už jedinečný cit pro nápadité a přitažlivé titulky, které spolehlivě přilákají a nastartují čtenářovu pozornost.

V Beranových historkách sice zákonitě dojde k objasnění sledovaného a vyšetřovaného trestného činu, ale ne vždycky je konec opravdu dobrý – takový už je prostě život i ve světě zločinu a trestu. Nicméně jeho postavy z této odvrácené problémové strany nejsou vysloveně natřené jen na černo, autor jim ponechává určitý lidský rozměr, snaží se spravedlivě a logicky vyvodit z daných podmínek i důvody, které ke zločinu vedly či jej podmínily. Snad právě pro tuto objektivitu a laskavý nadhled jsou jeho krimipříběhy tak čtenářsky oblíbené. A ani Lákavá nabídka ke zločinu není výjimkou.

Hanka Hosnedlová

Úspěch, talent a pokora

 František Niedl  

 

Jsem ze staré školy, kdy mi rodiče říkali, že sebechvála smrdí. Takže se do doby, kdy se vystrkuje vše do popředí, a když někdy  není co, tak aspoň holý zadek, ani moc nehodím. Asi to bude i tím, že se snažím chránit si své soukromí. To mi bylo připomenuto i začátkem června v Litomyšli, kam jsem byl pozván na literární akci Kriminacht, kam jsou zváni každoročně vybraní autoři detektivek. Tam mi paní ředitelka v dobrém připomněla, jak bylo obtížné na mě sehnat kontakt. A nakonec jsem jí byl opravdu vděčný, že ho sehnala, protože ta akce byla naprosto fantastická. Četlo se od večera po různých kavárnách až do půlnoci za účasti fantastického publika.

Čtyři autoři, každý vydal svoji prvotinu v jiné dekádě, prakticky začínali v diametrálně odlišných podmínkách, dalo by se říct, že je nic nespojuje, snad až na to, že jejich prvotiny byly přijaty napoprvé, bez obíhání různých nakladatelství. František Niedl, člověk mnoha profesí, zhruba 35 vydaných knih, Michal Sýkora, vysokoškolský učitel, jehož romány se z velké části staly předlohou pro televizní scénáře, Jitka Ludvíková, právnička, která vydala 17 knih, a benjamínek - Kristýna Trpková, která má ve svých pětadvaceti letech tři vydané romány a k tomu je matkou tří dětí. K akceleraci, podle jejích slov, přispěl i koronavirus, kdy jí psaní pomáhalo při odloučení od lidí a přerušení sociálních vazeb.

Proč o tom všem píší? Na posledních schůzích JčKOS se rozvinula debata o možnostech vydávání, podmínkách a situaci na knižním trhu. A jak dostat svoji tvorbu na trh? Na to není snadná odpověď a neexistuje na to univerzální vzorec. Existují však veličiny, které je možné do takového vzorce dosadit. Především, pokud chce budoucí literát začít, musí disponovat alespoň nějakým talentem. Ale pokud možno větším. A také znalostmi o tom, o čem chce psát. Protože bez nich bude výsledek jen slátaninou. Pak to vyžaduje poměrně velkou píli a touhu něco sdělit. A hlavně nežít v přesvědčení, že já jsem ten, na koho literární svět čekal, a že se bez mé geniality zhroutí. Ne, mohu vás ujistit, že nezhroutí a zneuznaný autor zůstane kdesi stranou v zapomnění. Takže je na místě i jistá dávka pokory, nikoliv však na úkor zdravé sebedůvěry. A nesmím zapomenout na to hlavní! ŠTĚSTÍ! Bez jisté dávky štěstí by to vše stejně asi nefungovalo. A v neposlední řadě není k zahození ani nějaký ten postrkovatel. Já, když jsem po desetileté pauze, způsobené podnikáním, začal znovu psát, psal jsem si jen tak pro radost a bylo mi vskutku téměř jedno, zdali můj román později vyjde nebo ne. U nás v klubu byl takovým mým postrkovatelem Honza Bauer, který se na to už nemohl dívat. A musím přiznat, že i já jsem se stal takovým postrkovatem tam, kde jsem vycítil talent, a že to v některých případech i vyšlo.

O týden později jsem se zúčastnil veletrhu Svět knihy v Praze. V pátek jsem obdržel literární cenu M. Ivanova za historický román Pach krve. Což mě tak překvapilo – musím podotknout, že mile – že jsem se předtím téměř dopustil faux pas, když jsem na důvěrné telefonické oznámení Hanky Hosnedlové prohlásil, že takovou knížku jsem nikdy nenapsal. Nakonec se vše vysvětlilo a já nedopadl jako Anton Špelec ostrostřelec a cenu jsem uchvátil.

V sobotu jsem měl prezentaci na Audiotéce, kdy jsem si znovu uvědomil, jak silně se tento literárně dramatický směr rozvíjí. Představa, kterou jsem měl ještě před pár lety, že cílovou skupinou budou nejspíš jen nevidomí a těžce nemocní, už dávno padla. Audioknihy si kupují kamioňáci, manažeři, trávící dlouhé hodiny za volantem, ale i další. Byla zmíněna situace, kdy obchodní cestující dorazil ve svém autě už dávno před dům, ale nevystupoval. Jeho manželka se domnívala, že si telefonuje s milenkou, připlížila se k autu a svého muže odhalila: Chtěl si v klidu doposlouchat kapitolu z audioknihy.

Setkal jsem se tam i s velmi zajímavou ženou, Helenou Rytířovou, která má nahrávací studio a která mě kontaktovala už předtím, že se jim s hercem Jakubem Saicem nahrávání mé minisérie s inspektorem Prévitem poněkud protáhlo. Některé pasáže museli dát i třikrát, protože se interpret neudržel smíchy. Zato jsem se omluvil, ale zároveň mě to sdělení potěšilo, protože to značilo, že by se mohli zasmát i posluchači, což byl můj záměr. Takže, pokud budete osloveni, nebraňte se audioknihám, tomuto nepříliš starému fenoménu. Je to pouze další možnost, jak dostat literární tvorbu tentokrát ne ke čtenářům, ale k posluchačům.

Svět knihy je možnost jak se setkat nejen se svými čtenáři, kdy mne odpoledne na stánku nakladatelství MOBA překvapil jeden z nich, který si v ruksaku přinesl k podpisu dvacet knih, ale i k setkání s vydavateli, přáteli a kolegy. Při té příležitosti bych chtěl říct, že jihočeská literatura se rozhodně neztratila a dávno jsou pryč ty doby, kdy jsme se před víc jak dvaceti lety pokoušeli obnovit literární povědomí na jihu Čech. Za ty, se kterými jsem se z Jihočechů na veletrhu setkal, bych chtěl jmenovat Jana Bauera, Hynka Klimka, Jiřího Sivoka a Jana Stiftera.          

Na závěr bych snad jen chtěl podotknout, že mě znovu a znovu překvapují ty tisíce zájemců, kteří na tuto čtyřdenní literární akci každoročně dorazí. Z čehož vyplývá, že zatím máme stále pro koho psát. A to je potěšitelné.

Foto: Z archivu autora

Zeyerovy Vodňany v novém kabátě

V první červnové dekádě proběhla populární, literárně motivovaná akce s názvem Zeyerovy Vodňany, již počtyřiadvacáté. Nebýt covidové pauzy, která zasáhla téměř do veškerého kulturního dění, byl by počet dosud uskutečněných ročníků těchto literárních setkání samosebou vyšší. Bohužel v letošním roce se termín konání kryl s několikadenním pražským knižním festivalem Svět knihy, takže mnozí, jindy účastní autoři byli nuceni se omluvit.

Nicméně už tento rok došlo k radikálním změnám v koncepci a programu akce, zaštiťované městskou Knihovnou Gelasta Vodňanského a městem Vodňany. Neformální dopolední setkání účastníků s přivítáním místostarosty Tomáše Bednaříka se odehrávalo v kavárně U Lípy, odkud se pak jednotliví spisovatelé, jejichž sestava se oproti předchozím letům změnila a omladila, rozešli do škol a dalších městských zařízení. Mně osobně se dostalo možnosti setkání s klubem Aktivních seniorů a musím podotknout, že to byla skutečně jedna z nejpozornějších a nejaktivnějších skupin besedujících.

Po dobrém obědě přepravil najatý autobus přítomné literáty do Kestřanské tvrze, která byla pro většinu opravdovým překvapením. A to jak rozlohou a starobylostí, tak nadšením současných majitelů postupně uvést značně poničené interiéry i venkovní vzhled budov do původního stavu. Ovšem zlatým bodem programu byla návštěva vinných sklepů a skutečně fundovaná a nadmíru zajímavá přednáška majitele tvrze o vínu, jeho odrůdách a kvalitách, spojená s mnohačetnou ochutnávkou.

V tomto prostředí také byl naposledy předáván Pohár Jana Bauera, udělovaný obvykle mimoregionálním autorům. Tentokrát byly vlastně udělovány poháry dva – jeden za loňský neuskutečněný ročník a jeden za ten letošní. Malou změnou byl ovšem i fakt, že si jedno z těchto ocenění mimořádně odnesl jihočeský autor - Ondřej Fibich. Druhý keramický pohár putoval do rukou Lukáše Csicselyho, sice původem Jihočecha, ale nyní žijícího v Praze.

Na pozvánce na tuto kulturní událost figurovala mimo jiné vernisáž výstavy Neznámý Zrzavý, na dvorcích domů v centru města konaná beseda a také autorské čtení s hudebním doprovodem. Večerní program, situovaný do přírodního amfiteátru ve vodňanských parkánech, zahájilo promítání filmečků pořízených dětmi a s dětskými herci a následně pak ocenění těch nejzdařilejších. Proto bylo mezi návštěvníky tolik malých chlapců a holčiček. Mezi jednotlivými body připravovaného pořadu vystupovalo příjemné duo Pompadour s kytarou, houslemi a znělými hlasy. Mezi oficiálními proslovy byl dán prostor i nejvýkonnějšímu českému spisovateli, Janu Bauerovi, který je jedním ze zakladatelů Zeyerových Vodňan.

Změny doznala i samotná cena pro vybrané autory v podobě podstavce s kovovým trojlístkem – proto se také od letošního roku bude toto ocenění jmenovat Zeyerův trojlístek. V první etapě byly ceny předány tvůrcům dětské literatury – Hiromi Janštové, Haně Lehečkové a Michalu Vlkovi. Z autorů píšících literaturu pro dospělé si ocenění odnášeli: Jan Měšťan a Antonín Sekyrka, Rosťa Bakula, který zaujal vodňanským komiksem, a Martina Havlínová za vzpomínky na Jana Zrzavého. Tentokrát si také i autorské čtení připravili právě tvůrci oceněných knižních titulů. Ale s prázdnýma rukama neodešli ani ostatní přítomní literáti, kteří obdrželi dárkové tašky s drobnými vodňanskými suvenýry, připomínajícími toto literární setkání. Bohužel výpadek elektřiny zavinil víc než hodinu a půl trvající pauzu, ale vytrvalci se plánovaného hudebního vystoupení pak přece jen dočkali.

Příští rok se Zeyerovy Vodňany dočkají svého pětadvacátého ročníku, který by měl být podle plánů ředitelky městské knihovny Kateřiny Mašlové ještě pestřejší, obsažnější a snad i překvapivější...

Hanka Hosnedlová

Foto (2x) Jan Bauer

Foto: Karel Burda

Jaké to bylo, když Vltava zpívala

 Když Vltava zpívala je název nové knihy autorky Jaroslavy Pixové, kde vypráví o tom, jak vypadala stará řeka před zatopením Orlickou přehradou. Vyprávění začíná právě u Týna nad Vltavou, kam vody přehrady doběhly, a končí u Zvíkova. I tak jde o dva díly s podtituly Od Týna po Rejsíkov a Od Lipovska po Zvíkov.

V těchto knihách se velmi podrobně zabývá všemi osadami, samotami, mlýny či hospůdkami, jejich obyvateli i osudy, ale také samozřejmě veškerou činností, která s vodou souvisela jako voroplavbou, přepravou soli a solnicemi, přívozy, mosty, stavbou lodí, koželužskými, soukenickými a jirchářskými řemesly. Posledně jmenované činnosti se týkaly hlavně Týna nad Vltavou, které je věnována velmi rozsáhlá kapitola. Vše je doplněno mnoha dobovými fotografiemi ze soukromých archivů nebo Státních okresních archivů v Českých Budějovicích a Písku. To jsou také zdroje, z kterých čerpala, nejen z archivních dokumentů, ale snažila se popis oživit také vyprávěním pamětníků.

Křest na jedničku s hvězdičkou

 První červnové úterý si vybrala pro křest své básnické prvotiny Lenka Bittová, mimo jiné členka Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Prezentaci své první sbírky, kterou vydalo pražské nakladatelství Galén, umístila do českobudějovické Horké vany, kde v minulosti proběhla řada podobných událostí. Už od prvních okamžiků tohoto večera bylo všem jasné, že autorka věnovala přípravě programu, jímž sama provázela, hodně času, přemýšlení a vlastně i sil. Dobrým tahem v programu večera se ukázaly příjemné hudební předěly, o které se postaralo trio mladých folkařů zatím bez názvu a nadaná pianistka. A to nemluvím o jedinečném rautu, jímž autorka odměnila své věrné publikum. Mou osobu poctila autorka funkcí kmotry, která kromě povinnosti vyprovodit sbírku na cestu za čtenáři sklenkou šampaňského, měla možnost sdělit i něco málo o Lence jako člověku i básnířce.

Lenka sama představila svou prvotinu a svým způsobem ve skromnosti trochu i sama sebe. O jejích životních osudech jsme se vlastně dozvěděli více až z předmluvy v její knížce, kterou pojednala tak trochu jako předčasný dárek k blížícímu se životnímu jubileu. Věděli jsme sice, že vystudovala biochemii a že odešla za dalším prohloubením studia do Spojených států. Ovšem překvapením pro nás bylo zjištění, že tam setrvala celých dvacet roků a domů se vracela nejen se zkušenostmi, ale i se třemi krásnými dětmi. Jejím současným působištěm je Biologické centrum AV a kromě toho učí chemii na gymnáziu.

V Jihočeském klubu Obce spisovatelů, kam ji přivedla a doporučila dlouholetá členka Stáňa Bumbová, je poměrně krátce, ale už hned v čekací lhůtě byly její verše publikovány a příznivě přijaty v Literárním fóru. Jak otevřeně přiznala, poezii jako takovou objevila de facto teprve před zhruba čtyřmi roky. Zaujala ji právě tato dostupná a jedinečná možnost sebevyjádření a shledala, že jí sdělení zakletá ve slovech a osobitých neotřelých metaforách pomáhají vyjádřit a vypsat nejen myšlenky a pocity, ale i zhuštěné životní příběhy. Její talent je nesporný a oceňuji i pokoru, s níž přijala určitá doporučení a rady, které nezpochybnitelně posunuly její tvorbu dál na stupnici kvality.

O tom přesvědčila už dva roky po sobě i porotu populární nezávislé celostátní literární soutěže Trapsavec, založené trampskými psavci v době nesvobody již před více než osmačtyřiceti lety. Za dva roky dokázala za svou poezii získat hned tři ocenění a postoupit do kategorie oldpsavců. A já věřím, že v tomto gardu bude se svými básněmi pokračovat i nadále, protože nakročeno má opravdu víc než skvěle...

Hanka Hosnedlová

Vyšlo Literární Fórum I/2022

Po kliknutí na obrázek si můžete časopis přečíst nebo uložit do svého zařízení.

 

Pozvánka na Svět knihy v Praze

 

Jihočeská žabka 2022

O prvním červnovém čtvrtku se v audiosále Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích předávaly ceny vítězům oblíbené literární soutěže Jihočeská žabka. Příjemným zjištěním byla skutečnost, že tentokrát doprovázeli novopečené laureáty jejich spolužáci a přátelé, v některých případech o pyšní rodiče. Všichni pozorně vyslechli jak shrnující hodnocení, tak vybrané úryvky z vítězných prací, které četli členové JčKOS. Tentokrát se slavnostní akt však odehrál bez hudebních vstupů.

Hlavní cenou za první místo v literárním klání na téma Odvaha a zbabělost byla keramická žabka z dílny jihočeského výtvarníka Jana Štarka. S vítězi na prvních třech místech, přičemž druhé místo bylo uděleno dvěma autorům, i s držiteli čestných uznání jste se jmenovitě seznámili již v předchozím článku na těchto stránkách, ale i v aktuálním vydání Deníku. Hlavní cenou byla jako obvykle keramická žabka z dílny jihočeského výtvarníka Jana Štarka. Praktické věcné ceny věnoval Jihočeský kraj, který je společně s Jihočeským klubem Obce spisovatelů organizátorem této zaběhnuté soutěže. Syndikát jihočeských novinářů poskytl knihy rozhovorů s kulturními osobnostmi a klub připravil vkusné diplomy pro oceněné mladé literáty. Většina z nich uvažuje o zapojení do této soutěže i v příštím ročníku, který bude vyhlášen hned v prvním lednovém dnu příštího roku.

Hanka Hosnedlová

foto: Zuzana Heřmanová