Nina Roubíková - Jemčinská bestie

Ukázka z knihy:

Byla jsem nervózní, přes ty pitomý okenice jsem nic neviděla a netušila jsem, co se děje venku, ani kterou stranou poleze bába do baráku.

Slyšela jsem jen blížící se bouři a ozvěny hromů. Čas uvnitř domu se zastavil.

Bouře se přibližovala rychle. Žárovka na stropě několikrát zablikala a pak nadobro zhasla. Kuchyň se ponořila do naprostý tmy.

Zaskočilo mě to. Vtom jsem odvedle z jejího pokoje zaslechla tupou ránu a její nasranej hlas.

Oddechla jsem si. Víc jsem se bála toho, že mi vpadne do zad přes kotelnu, protože tam jsem na ni nebyla připravená.

Neslyšela jsem, co říká, hlas bouře byl silnější než ten její, ale možná stejně zlověstnej.

Došlo mi, že jí zřejmě, stejně jako mě, zaskočily vyhozený pojistky a tma… asi hledá, čím by si posvítila. V tomhle ohledu jsem měla malou výhodu, protože v kuchyni byly kamna a tam, kde jsou kamna, jsou i sirky.

Rychle jsem naučeným pohybem otevřela dvířka kamen a popaměti jsem dovnitř narvala starej papír, kterej jsem měla vedle kamen připravenej a podpálila ho. Sirky jsem schovala do kapsy.

Svíčky byly dole ve sklepě, ale neměla jsem čas pro ně v tý tmě běžet. Hodila jsem do kamen pár třísek a jedno menší poleno.

Nic moc… čoud se valil otevřenýma dvířkama ven mně přímo do ksichtu… ale alespoň bylo v kuchyni trochu vidět.

Sakra, já jsem ale blbá, nadávala jsem si v duchu, vždyť bych mohla zapálit knot v lampě na nočním stolku u postele! Začala jsem z toho kouře kašlat. Rychle jsem si hubu zakryla utěrkou na nádobí a běžela pro tu lampu.

Než jsem doběhla k nočnímu stolku, uslyšela jsem z jejího pokoje divnou tupou ránu. Vrhla jsem se ke dveřím, položila na ně ucho a zaposlouchala se.

Prásk, něčím bouchla do dveří. Úlekem jsem nadlítla.

„Počkej, ty děvko, zabiju tě, parchante jeden!“ řvala a zřejmě kolem sebe něčím mlátila.

Uslyšela jsem řinkot skla, další sprostý nadávky a její dávivej kašel.

Ona zvrací!! Došlo mi okamžitě.

Klíč! Slyšela jsem, jak se pokouší trefit se klíčem do zámku… a zase zvrací!

Teď už opravdu nebylo cesty zpět. Opřela jsem se celým tělem do čela těžký postele a s hekáním ji přisunula těsně ke dveřím. Potom stůl, židle a celý jsem to ještě zapřela druhou postelí.

Konečně se jí podařilo zastrčit klíč do zámku a odemknout.

Tlačila do dveří neuvěřitelnou silou a moje barikáda se hroutila jak domeček z karet.

Adrenalin mě opět nenechal ve štychu! Rozhoupala jsem stoletou knihovnu a s heknutím jsem ji, spolu s mým kalendářem, poslala k zemi.

Oheň v kamnech skomíral a bába už strkala špičku boty mezi dveře a rám…

Hbitě jsem vyskočila na postel a tlačila jsem dveře vší silou proti ní.

„Okamžitě mě pusť dovnitř, ty spratku!“ řvala do škvíry.

„Zhebni tam, ty krávo!“ oplácela jsem jí stejnou mincí.

Uslyšela jsem, jak se opět dáví.

Rychle jsem se snažila využít situace a ještě jednou jsem se pořádně opřela o dveře. Protisíla na chvilku polevila a mně se je konečně podařilo zabouchnout.

Znova jsem k nim nadoraz přirazila těžkou postel a letěla jsem ke kamnům, kde skomíral dohasínající oheň.

„Zabiju tě! Zabiju tě!“ řvala bába za dveřma a nepřestávala do nich kopat.

Instinktivně jsem do utěrky, kterou jsem si předtím zakrejvala nos, popadla z poloviny ohořelej kus dřeva a vytáhla jsem ho obratně ven z kamen.

Rychle jsem ho i s utěrkou hodila ke dveřím na postel. Sebrala jsem z podlahy nějakou starou knížku a začala jsem z ní vytrhávat listy.

Rychle jsem je přiložila na doutnající poleno a začala jsem foukat jako o život. Plamen vyšlehl téměř okamžitě a zakousl se do papíru.

 

Nina Roubíková - Jemčinská bestie Nová Forma, 2021

Hanka Hosnedlová

   Zdá se, že s tímto knižním thrillerem vstupuje na scénu populárního žánru nová jihočeská autorka, která má nesporně nakročeno ke čtenářskému úspěchu.

   Podle prvních stránek knihy si zřejmě řeknete, že jde o další příběh z prostředí problémové mládeže, v poslední době tak často literárně frekventovaného. V přitažlivé a razantní ich-formě v hovorové češtině totiž hlavní hrdinka vypráví o svém dosavadním životě, v němž krutou čáru udělala tragická nehoda jejích rodičů. Drsným, obhroublým stylem se s vypravěčkou dostanete do pasťáku, kde platí naprosto jiná pravidla než v běžném okolním světě. Z líčení detailů a konkrétních událostí je evidentní, že autorka zná důvěrně nejen zázemí takových zařízení, ale i komplikované osudy jejich dočasných obyvatel. Ačkoliv hlavní postava není zrovna výlupek ctností, v průběhu této etapy s ní začnete zpočátku zcela nenápadně a nenásilně, ale postupně stále více sympatizovat. A když se dívčina dostane ve snaze po útěku z pasťáku do nemocnice, už jste zcela na její straně. Proto vás zamrzí její chování ke staré nemocné ženě, která s ní sdílí nemocniční pokoj. A poté, co nevyrovnané a rozhárané dívce, poznamenané pobytem ve výchovných zařízeních, spolupacientka nabídne možnost sdílet s ní její domov na Jemčině, představujete si v dalších kapitolách podrobné líčení, jak tyto dvě nesourodé osoby nelehce a složitě hledají k sobě cestu.

   A tady nastává nečekaný zlom, kdy se psychologická literární sonda překlopí do hororové roviny. Sice skutečně přichází procedura obtížného spolunažívání dívky a staré ženy, ale v docela jiné rovině, než si čtenář původně představuje. Naturalistická syrovost líčení se stupňuje, přibývá drsných scén, nečekaných tajemství a jejich postupného rozklíčovávání, děj graduje až ke konečnému dramatickému vyvrcholení. A autorka opětně čtenáře překvapí nečekaným závěrem, naprosto odlišným od logicky předpokládaného konce zúčtování.

Papežova dcera

MOBA, 2021

 Hanka Hosnedlová

     Jihočeského spisovatele Jana Bauera čtenářské obci určitě představovat nemusíme, jeho historické romány a detektivky, kterých neustále přibývá, jsou již notoricky známé. Tentokrát se však již ve druhém vydání vrací k tajemné a nesporně komplikované osobě světových dějin, jménem Lucrezia Borgia. V představách běžného čtenáře je tato krásná Římanka předkládanou historií okolkovanou travičkou, ale pravda je možná poněkud jinde.

     Bauer prostřednictvím její postavy vnáší do jejího životního příběhu nejen řadu ověřených poznatků a detailů, ale hlavně propojuje její osud s aktuálními souvislostmi oné nesporně komplikované doby. A stále se vnucuje otázka: byla Lucrezia obětí, nástrojem politických bojů o moc nebo nelítostnou vražedkyní? Už její původ – jako dcery zhýraleého papeže Alexandra VI. jí určil nelehkou životní pouť. První domluvený sňatek ve třinácti letech, smrt jejího milence a otce dítěte, jakož i druhého manžela jsou fakta, která formují mínění veřejnosti, tím spíše, že se všeobecně a s odporem mluvilo i o jejích mesaliančních vztazích a volných mravech.

     Lucreziina životopisná linka je autorem velice zdařile zasazena do běžného života tehdejší římské společnosti, do vyšších církevních i šlechtických kruhů, do celé proslulé rodiny Borgiů a navzájem se prolínajícího boje o moc na různých společenských stupních. Bauer ukazuje v plastických obrazech vyprávění sílu a ambice tehdejší církve, kardinálů a papeže, ale také druhou stranu mince, plnou úkladů, intrik a komplotů. Do toho všeho vplétá tenkou nitku lásky a nadějného očekávání. Nelze ani zapomenout, že právě tato doba úkladných vražd a nelítostných postupů ve jménu církevní moci byla i dobou dodnes ceněného umění Leonarda da Vinciho, Michelangela Buonarrotiho a dalších jejich vrstevníků. I to dodává celkovému obrazu, vybudovanému ze slov a faktů barvitosti a hlavně potřebné čtivosti.

Moje první on-line beseda se čtenáři aneb Jak jsem se stal ajťákem

Ladislav Beran

     To, že ve svých pětasedmdesáti já neajťák, který si s počítačem, kromě psaní, moc nerozumí a občas mu hlasitě nadává do debilů a blbečků, cože mi to zase provedl, budu mít besedu se čtenáři přes počítač on-line, to mě ani ve snu nenapadlo. Ale stalo se - 12. ledna jsem dostal mail od pracovnice Knihovny Karla Dvořáčka ve Vyškově paní Zdeny Adlerové, zda bych pro jejich knihovnu nemohl pro zdejší čtenáře zodpovědět několik otázek on-line, neboť v době koronavirové to prostě jinak nejde.
     Přestože besed se čtenáři mám za sebou hodně, netušil jsem, co to bude obnášet, a hlavně, jak to já, neajťák, vůbec zvládnu. Bylo mi to sice rychle vysvětleno, ale hned jsem to vše zase zapomněl. Přesto jsem na to nakonec kývl s tím, že si domluvím „technickou podporu“ od svého syna a snad to spolu zvládneme. Musím přiznat, že k mému velkému překvapení jsem zjistil, že mám na notebooku nejen kamerku, ale i mikrofon, což jsem vůbec netušil, a tak jsem už 19. ledna kývl na takzvanou „štychtpróbu“, kterou jsem překvapivě zvládl i bez „technické podpory“, neboť syn v tu dobu neměl čas. Mé sebevědomí tím okamžitě narostlo a řekl jsem si: Láďo, žádná skromnost! A oznámil jsem ženě, která mi moudře radila, abych na tu besedu kývl, že má doma ajťáka.
      Byl domluven termín besedy na 16.února v 18 hodin a bylo mi posláno třináct otázek, které čtenáře krimi zajímaly. To, že jsem do té doby zapomněl všechno, na co mám zase kliknout a co kam do příslušné kolonky vypsat, k tomu se přiznávám. Otázky jsem si raději předem vypracoval, protože  moje žena tvrdí, že čím víc píšu, tím hůř mluvím, a s napětím jsem očekával datum on-line besedy. Nebudu čtenáře napínat, přestože se mi po přihlášení objevila tabulka s anglickými slovíčky, tak jsem to vše kupodivu napsal správně tam, kam to patřilo, a opět bez „technické podpory“ jsem absolvoval víc než hodinovou besedu pro čtenáře z Vyškova, která podle knihovnice paní Adlerové, měla spoustu zhlédnutí.
     Bohužel nevím, co si čtenáři o mně pomysleli, když mě spatřili,  stal jsem se totiž obětí vládního nařízení, neboť jsem nebyl čtyři měsíce u holiče a moje žena o mně prohlásila, že si musí ve Vyškově myslet, že k nim mluví nějaký bezdomovec. Asi měla pravdu, protože besedu zhlédl i můj kamarád, kolega spisovatel Jiří Hovorka, který mi napsal, že nevědět, že to jsem já, tak mě nepoznal.     

7+7: Tvorba trnavských literátov preniká aj za hranice

 https://www.trnavskyhlas.sk/

Sedm + sedem alebo 7 + 7 je titul knižnej novinky s podtitulom Povídkový sborník jihočeských a slovenských autorů. Keďže matematika nepustí, výsledkom sčítania v češtine i v slovenčine je číslo 14 a práve toľko poviedok, sedem českých a sedem slovenských, ponúka aj nová kniha, ktorá vyšla koncom apríla v Čechách.

Jej stránky nielenže voňajú novotou, ale sú aj dôkazom toho, že literáti neprestali tvoriť ani v týchto ťažkých dobách. Koniec koncov módny výraz home office nie je pre spisovateľov žiadnou extra novinkou.

 

Všadeprítomný vírus sa síce objavuje aj v dvoch poviedkach, no čitateľ ich môže čítať pokojne bez rúška a bez obavy z nákazy. 

155 stranová kniha, ktorú vydalo nakladateľstvo Epika v Jindřichovom Hradci, má  jednoduchú ale peknú grafickú úpravu a prostredníctvom farebných fotografií a stručných informácií predstavuje aj jednotlivých autorov a ich doterajšiu tvorbu. 

 

Potešilo ma, že zo siedmich slovenských autorov až päť pochádza z Trnavy a zmienka o našom meste sa objavuje aj v niekoľkých poviedkach.

 

Najväčším prekvapením je jediná predstaviteľka tej krajšej polovice ľudstva medzi autormi v slovenskej časti knižky - Zlata Matláková, ktorej práve prednedávnom vyšla už siedma básnická zbierka.

 

Doposiaľ sme ju poznali len ako poetku, no v novej knihe ponúka pôsobivú poviedku s názvom Neviem si kľaknúť, nedokážem stáť.

 

Aj ďalší Trnavčania, ktorí do knihy prispeli, sú čitateľskej verejnosti dobre známi - Benjamín Škreko, Pavol Tomašovič, Štefan Kuzma a nechýba medzi nimi ani píšuci lekár Miroslav Danaj. 

Iniciátorom tejto tvorivej literárnej konfrontácie v cezhraničnom meradle, je veľmi aktívny Jihočeský klub Obce spisovatelů.

 

Má široké kultúrne kontakty s literárnou skupinou Arci Lettore z Talianska, so spisovateľmi z bavorského Mníchova, s česko-poľským poetickým festivalom a v neposlednom rade aj s hornorakúskym literárnym spolkom Netzwerk Memoria, s ktorým už vydali dva spoločné poviedkové zborníky. 

Nová kniha je dostatočne pestrá, lebo poviedky, v ktorých nechýba humor, napätie či moment prekvapenia, nemajú danú spoločnú tému, ktorá by autorov zväzovala.

 

„Táto poviedková zbierka si nekladie za cieľ byť klasickou vzorkou literárnej tvorby v daných regiónoch – je jednoducho len kúskom malej skladačky z písmeniek s českými a slovenskými slovami, takým celkom malým priateľským zastavením nad knihou...,“ napísala v úvode knihy jedna z jej spoluautoriek, spisovateľka a novinárka Hanka Hosnedlová z Českých Budejovíc.

 

A ja len dúfam, že toto malé priateľské zastavenie poteší mnohých čitateľov na východ i západ od rieky Moravy a verím, že tak ako čítanie v českom jazyku nám Slovákom nerobí problém, nebudú mať problém ani českí čitatelia.

Převzato z https://www.trnavskyhlas.sk/