Pozvánka na křest

 

Na králův příkaz - ukázka

 

Ještě hodinu před předpokládaným přiblížením se k nepříteli začalo pršet. Většině to přišlo po několika dnech veder jako úleva. Někdy se kvůli vedru válčící strany dohodly o odkladu, protože by se rytíři v tom železe upekli. Tentokrát však měli zjistit, že déšť bude stát proti nim.

Déšť trval asi hodinu, ale i to stačilo k tomu, aby byl terén rozbahněný a když dorazili ke Kresčaku, uviděli anglické vojsko spořádaně rozdělené do tří skupin. Ta hlavní držela pozice na návrší, druhá měla záda chráněná lesem a i ta třetí měla velice výhodnou pozici. A navíc měli velmi silného spojence – bláto. A v žádném případě to nevypadalo, že by se Angličané sami chystali zaútočit. Stačilo počkat jeden den, až bláto oschne a lidé i koně si odpočinou. Francouzský král Filip nabádal velitele k zastavení, ale netrpěliví rytíři chtěli vyřídit vše z chodu ještě ten den. To veliké vojsko postrádalo pevné velení a vypadalo to, jako by tam byl každý jen za sebe. A nakonec se slabý Filip, postrádající autoritu, podvolil.

„Chci být spraven o celém průběhu boje,“ přikázal král Jan, „abych věděl o rozložení sil, o tom, kam je kdo nasazen a jak reaguje nepřítel. Abych znal situaci, než zasáhneme my – pokud vůbec. Bylo by mrzuté, kdybychom se sem táhli takovou dálku s nemalým nasazením a pro nic za nic. A vás by to, pánové, také jistě mrzelo. Protože zlaté ostruhy se nezískávají v nevěstincích, ale na bitevním poli.“

Nejdříve postoupili před anglické šiky janovští střelci z kuší a pavézníci. Bylo jich na tisíce a z jejich uspořádanosti šel strach. I když odhodlanost museli předstírat. Po několikadenním pochodu byli unavení a marně přemlouvali krále i ostatní vévody a knížata, aby je nechali odpočinout alespoň den, že v takovémto stavu nic nezmohou. Ale když na ně králův bratr hrabě Karel II. z Alenconu zvolal: To má člověk z toho, když najímá darebáky, kteří jsou k ničemu, právě když jsou nejvíc potřeba, přeci jenom, ač neradi, poslechli.

Počastovali nepřátelské šiky hromovým pokřikem. Byla to jejich osvědčená metoda, jak zastrašit nepřítele, ještě než dojde k samotnému střetnutí. Ale s Angličany to ani nehnulo. Janované znovu postoupili a znovu spustili válečný pokřik. A ještě jednou. Pak vystoupili z poza pavéz do mezer mezi nimi a vypustili své smrtící šipky. V té chvíli stáli od Angličanů asi sto osmdesát kroků. Ale anglické luky dokázali účinně vystřelit i na vzdálenost tři sta kroků.

A tehdy zvedli své dlouhé luky, z nichž některé byly vyšší nežli lukostřelci sami a vyrobené převážně z tisu, jilmu nebo nebo jasanu. Mnoho mužů na francouzské straně nikdy takový luk nevidělo a o tom, že jsou jejich majitelé schopni vystřelit i deset až dvanáct šípů za minutu, se měli možnost již zanedlouho přesvědčit. A také o tom, že jejich dostřel je mnohem delší, než na co jsou zvyklí. A také že jejich šípy jsou schopny prorazit i drátěnou košili a na krátkou vzdálenost i plechy brnění. Angličtí lučištníci byli u Francouzů tak nenáviděni, že když byli chyceni, a pokud nebyli okamžitě zabiti, byly jim usekávány prsty na pravé ruce, se kterou napínali tětivu. Čímž pro ně kariéra lukostřelce skončila.

K nebi vyletěly tisíce šípů a díky letkám z bílého peří na koncích jejich dříků se zdálo, že začalo v parném létě sněžit. Ale vzápětí se sněhobílé peří anglických šípů zbarvilo do ruda. A s neúprosnou pravidelností vylétaly do vzduchu další salvy a smrt kosila Janovany po stovkách. A ti se obrátili a dali se na útěk s jedinou touhou, zachránit holý život.

Ale to už se k nim hnali zezadu rytíři v těžké zbroji, zvyklí doposud, že váhou svého koně, ale i svou a své výzbroje, dokáží zvrátit průběh boje. Ale došlo na nečekané. Rytíři s velkou chutí začali pobíjet své dosavadní spojence – Janovany. Bez ohledu na to, že jsou pod palbou anglických lučištníků.

A vyrazili proti Angličanům další oddíly rytířů, ale i pěších, bez nějakého smysluplného velení. Rytíři se natěsnali na první sled a v nepředstavitelné tlačenici umírali. Jak pod bodnými ranami, tak pod hroty šípů, ale i pod těly vlastních koní. Následovaly další útoky ale všechny byly neúspěšné. Až rytířům hraběte z Alenconu se po zdolání kopce, bláta a spršek šípů, podařilo prorazit drtivým útokem, vykoupeným mnoha ztrátami, anglickou obranu. A jeho útok směřoval na korouhev syna anglického krále, prince z Walesu. Pak se daly do pohybu oddíly hrabat z Northamtonu a Arundelu a z boku napadly rytíře hraběte z Alenconu a tím uzavřeli jeho obklíčení. Králův bratr se tak dostal do velmi svízelné situace.

O tom všem byl průběžně informován král Jan.

„Pánové,“ promluvil král ke svým rytířům, „nastal čas buď v boji statečně zvítězit nebo padnout. Ať vše dopadne tak či onak, zůstane nám čest. „Kolik vás je tu se mnou?“ zeptal se.

„Na sto rytířů, Milosti,“ odpověděl jeho důvěrník Jindřich Mnich. „Všichni jsou připraveni s tebou zvítězit nebo padnout. Mám nechat povolat další?“

„Ne, ať zůstanou pod velením svých velitelů. A rozhodnou se podle toho, jak se nám bude dařit. Pánové!“ zvolal zvučným hlasem. Všichni jsme rytíři a v tuto chvíli jste všichni mými bratry. Nuže, připravte se!“

Jindřich z Rožmberka a Jindřich z Lichtenburka popojeli z obou stran ke králi a jejich panoši sepnuly již připravenými řetízky ohlávky jejich koní k ohlávce koně králova, aby ho mohli bezpečně vést, a aby nebyli v bojové vřavě od krále odděleni. Vedle nich se postavili se svými koňmi Jindřich Mnich a Jindřich z Klegberka. A kolem krále se ředili další rytíři.

„Jste připraveni?“ zeptal se král.

„Ano, Milosti!“ zaznělo sborově.

„V tom případě…“ král chtěl zřejmě dát povel k započetí útoku, když se ještě zarazil. „Ondřeji z Rohatce, jsi zde?“

„Ano, Milosti. Jen kousek od tebe.“

„Přiznávám, že zavázat tě ke třem tažením se mnou byla škodolibost a neměl jsem k tomu žádný důvod. Tvoje povinnost skončila a ty nemusíš s námi do toho boje jet:“

„A ty mě nemusíš urážet, Milosti.“

Král se dunivě zasmál. „Myslel jsem si to. Tedy, s pomocí boží, vpřed!“

Koně vyrazili klusem, ale jak srovnali krok, pobídli je jejich jezdci do cvalu. Na návrší vyjeli ze strany, kde nebyl terén tak rozbahněný, a vpadli Angličanům do boku. Ten úder byl drtivý a anglické řady zakolísaly. A i oni směřovali ke korouhvi prince z Walesu a to hned se dvěma cíli. Předně vyprostit hraběte z Alenconu ze sevření a zároveň se pokusit zajmout nebo zabít prince z Walesu. To by mohlo změnit doposud ne příliš šťastně se vyvíjející průběh bitvy. A ten úmysl se jim málem zdařil. Princ Eduard byl dokonce dvakrát sražen na zem a jen díky nezměrnému úsilí jeho rytířů a především s pomocí jeho korouhevníka Richarda Fitz Simonna se mu podařilo vyváznout.

Král Eduard III. měl z vyvýšeného postavení dobrý rozhled po bojišti a jeho rozhodnutí, ostatně jako doposud všechna, bylo rychlé a účinné. Do bojové vřavy poslal další posily a těm se podařilo nepříznivý vývoj zvrátit. Hrabě z Alenconu byl již ztracený a jeho tělo se válelo v blátě. A jeho rytíři byli mrtví též nebo se dali na ústup, pokud jim vůbec nějaká cesta ústupu zbyla.

Teď už na pahorku zůstával se svými rytíři v obklíčení jen Jan Lucemburský, král český. A rytíři postupně hynuli. Pod ranami nepřátel, ale i pod těly svých koní. A Ondřej viděl poslední boj svého krále. Ač slepému, podařilo se mu zabít nejméně čtyři nepřátele. Pak, téměř současně, utrpěl bodnou ránu do oka, kdy protivníkův meč prorazil hledí jeho helmy a druhou ránu zezadu, která prošla kolem jeho levé lopatky a pronikla do srdce. A král, mrtev, padal k zemi.

Ondřej zrovna bojoval o život s anglickým rytířem na mohutném koni, kterému rostly žíně i přes kopyta, když se k němu vrhl pěšák s kopím a dobře mířenou ranou vzhůru se mu dostal pod přední krunýř a zasáhl ho. Vzápětí své kopí vytrhl a bodl Ondřejova koně. Tomu se podlomily nohy a s Ondřejem, dosud v sedle, se začal kácet. Ondřej ještě stačil švihnout levou rukou, na které měl navlečený štít a roztříštit pěšákovi hlavu. Ucítil jak padá mezi ostatní mrtvé nebo umírající muže a koně. Pak se mu začalo stmívat před očima a on nevěděl, jestli je to jen večerním stmíváním nebo jestli umírá. Poslední slova, která vyslovil, byla: „Zasraný brnění.“

Na králův příkaz - anotace

Ondřejovi z Rohatce se konečně podaří vyvléci se osidel, která mu kladl křivoklátský purkrabí Chval z Valdéře, který ho chtěl připravit o hrad Jenčov, bohaté naleziště železné rudy, hutě a hamr pro výrobu železa. Valdéřský byl člověkem krále Jana Lucemburského, zatímco Ondřej manem markraběte Karla. Vztah obou Lucemburků byl vždy komplikovaný, a i když nakonec král Jan uznal, že je Ondřej v právu a darovací listinu na Jenčov, kterou vystavil jeho syn Karel uznal a navíc stvrdil i svým podpisem a pečetí, nemohl jen tak ustoupit, aby neztratil tvář. A tak stanovil Ondřejovi podmínku, že se bude muset, pokud jím, králem, bude vyzván, zúčastnit tří jeho válečných tažení. Píše se rok 1341 a králi zbývá necelých pět let života. Zapomene král na tuto malichernost, která je v kontextu jeho, jako jednoho z nejvýznamnějších hráčů evropské politiky té doby, zanedbatelná až nicotná? Nebo bude Ondřej vyzván k jeho následování? A odbude si ty tři výpravy dřív, než dojde k té Janově poslední, osudové, u Kresčaku?

To je otázka, kterou by se rád dozvěděl i autor, protože jeho románové postavy jsou svébytné a samostatně uvažující lidé, kteří nečekají na to, co jim autor předepíše a mnohdy konají velice samostatně a jemu pak nezbude, než jen rychle sepsat vše, co sami napáchali.

Pokračování návštěvy u Heyduků

Velké čtení spisovatelů jižních Čech pokračovalo v Písku v neděli 12. února ve stejném duchu jako předcházející neděli – spisovatelé předčítali, kytaristé prokládali mluvené slovo krásnými tóny a na závěr všechny čekala opravdu bohatá hostina. A to vše přímo v obýváku básníka Adolfa Heyduka, takže co bychom si my spisovatelé mohli více přát?

Úvodní slovo patřilo řediteli Prácheňského muzea v Písku Jiřímu Práškovi, který nám tyto krásné prostory Heydukova památníku poskytl. Opět na básníka vzpomenul, tentokrát na jeho slavný pohřeb, který se odbýval v Písku, ale i v Praze. Pak si vzal slovo Ota Pánek, který si připravil ještě obsáhlý příspěvek o osobě našeho kolegy Richarda Uhra, jehož památce je tato akce věnována.

První spisovatelkou, která se publiku představila, byla Jarmila Mandžuková, která přečetla úryvky ze své knihy Slova, která uzdravují o tom, jakou sílu má slovo. Po ní přišla na řadu regionální autorka Jaroslava Pixová, od které se přítomní dozvěděli, jak trávily prázdniny děti u staré Vltavy a jaké klukoviny vyváděly. Vycházela ze své knihy Když Vltava zpívala a vypravování pamětníků. Další spisovatelka Hana Marounková přečetla scifi povídku o novodobé Popelce. Kolegyně Lenka Bittová se této akce účastnila poprvé, ale její básně se u publika těšily velkému ohlasu. Pak už přišli na řadu muži – Ladislav Beran, který přečetl část povídky z nově připravované knihy, která vyjde až v příštím roce. Opět jsme se octli v písecké pátračce s dvojicí Mach a Studnička. Pozdní odpoledne pak uzavřel Ota Pánek, který se ještě jednou ponořil do historie Uhrovy rodiny.

Odpoledne u Heyduků bylo opravdu dlouhé – trvalo dvě hodiny. Neklid už byl vidět i v řadách návštěvníků, ale i ředitel muzea konstatoval, že příště bude autory nemilosrdně časově korigovat. Desetiminutový limit byl dodržen asi jen ve dvou případech. Měli bychom si všichni uvědomit, že méně znamená více a že pro nás je úspěch v tom, když odcházející návštěvníci si řeknou: „Škoda, že už je konec,“ než „Konečně, že už je konec.“

Jaroslava Pixová

U Heyduků bylo živo

Již pošesté se o první únorové neděli sešli v píseckém Památníku Adolfa Heyduka jihočeští autoři a jejich příznivci na Velkém čtení spisovatelů, jehož tradici založil člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů Richard Uher. Po Richardově smrti je akce navíc pojímána jako memoriál tohoto píseckého autora.

Ačkoliv bylo na první autorské čtení původně přihlášeno osm členů jihočeského spisovatelského klubu, zdravotní problémy si vybraly svou daň a snížily účast na šest kmenových autorů. Na druhé straně příjemným překvapením byla, navzdory studenému nevlídnému počasí, bohatá návštěvnost v publiku, kterou podpořili i někteří písečtí členové klubu.

Po úvodu Jiřího Práška z Prácheňského muzea v Písku, který je od samého počátku skvělým garantem tohoto příjemného setkání, vystoupil se svým příspěvkem Ota Pánek, který zastupoval klub spisovatelů při přípravě a zařizování zmiňovaného autorského odpoledne.

Tím byla odstartována přehlídka poezie a prózy v podání jednotlivých autorů, prokládaná hudebními vstupy Ivana Zborníka, který v tomto pořadu působí již také řádku let, a jeho žáka Ondřeje Sedláka. Drobné kytarové skladbičky báječně doplňovaly čtené slovo a dokázaly navodit pohodovou atmosféru jakéhosi novodobého literárního salonu.

Protože kvůli nemoci odpadl František Niedl, který měl autorské čtení zahajovat, jako první se tedy před posluchači objevil Alen Malina, což je pseudonym Josefa Vrby, který přečetl své básně z několika cyklů - od vzpomínek na dětství až po dojmy z cestování. Číslo dvě jsem si tím pádem vylosovala já a tentokrát jsem vsadila na romantickou prózu namísto osvědčených, publikem vítaných veselých povídek či oslovujících básní. Nicméně svou porci pobavení si vysloužila závěrečná tečka v podobě slovní hříčky o svištích, kteří si to sviští po strništi. A na scéně jsem ještě zůstala díky tomu, že nepřítomný Petr Šulista mne požádal o přednes jeho veršů věnovaných dvěma píseckým osobnostem - hudebnímu pedagogovi Otakaru Ševčíkovi a středoškolskému profesorovi Františku Talafousovi – v čemž mi vydatně pomohl František Tylšar, kterého jsem požádala o spoluúčast těsně před začátkem.

Velice příznivě na publikum zapůsobila recitace Stanislavy Bumbové a poetický dialog s její dvanáctiletou dcerkou, která již pomalu, ale jistě kráčí v matčiných stopách. Působivost přednesu ocenili jak přítomní posluchači, tak kolegové básnířky. Následující František Tylšar si pro své vystoupení vybral jednu ze statí ze své knížky se železniční tematikou, která překvapila nečekaný vtipným závěrem. Jana Dohnalová, zatím služebně nejmladší členka klubu, si vybrala jednu z kapitol své pohádkové knížky o Lokálce Štěpánce, v níž se pohádkové motivy prolínají s historickými a technickými fakty o této jihočeské zajímavosti. A jak bylo vidět, o problematiku zrušené lokálky se zajímaly i další posluchači v sále. Musím přiznat, že překvapením nejen pro mne bylo vystoupení Radky Velkové, která sice nečetla ze své publikace, ale velice poutavě vyprávěla o voroplavbě a zajímavostech kolem tohoto fenoménu, což tvoří obsah připravované knihy, která nesporně zaujme spoustu čtenářů.

Všichni vystupující obdrželi zajímavě řešenou propisovací tužku z dílny Oty Pánka a dámy pak navíc z rukou Jiřího Práška čerstvou květinu. Ani potom však setkání nekončilo, přítomní si jako obvykle chtěli popovídat s autory a navázat užší kontak se světem literatury – a to je přesně cíl, který podobné akce sledují. Protože spisovatelé bez čtenářů by byli zbyteční... Nesporné ocenění si zaslouží i připravené báječné občerstvení – slané i sladké - a sklenky s přípitkem, podle přání třeba i nealkoholickým.

Věřím, že stejně skvěle se vydaří i druhá část autorského čtení, naplánovaná na další únorovou neděli ve stejném prostředí. Program zahrnuje jména šesti dalších členů jihočeské spisovatelské obce, mezi nimž tentokrát převažují ženy a polovinu tvoří místní, písečtí autoři. Svými dílky se představí Jarmila Mandžuková, Jaroslava Pixová, Hana Marounková, Lenka Bittová, Ladislav Beran a Otakar Pánek. A o tom si pak přečtete příště.

Hanka Hosnedlová

Foto: Marie Buchalová

Stojí zato oživovat minulost

První únorový čtvrtek byl zvolen za den pro prezentaci nevšední publikace „Jihočeské osobnosti známé a méně známé“, která se odehrála v budově Krajského úřadu v Českých Budějovicích. Autory knihy s upřesňujícím podtitulem „Oživování kulturní historie“ jsou známí spisovatelé a odborníci Bohumil Ždichynec a Vladimír Novotný. Oba se velkou měrou zasloužili také o únorové slavnostní uvedení této mimořádné publikace, která vzbudila zájem čtenářů především tím, že na svých stránkách představuje osobnosti, které sice již nežijí, ale svým životem a svou prací jsou navždy spojeny s českým jihem.

Důležitost takového mapujícího knižního díla, zaštítěného jihočeským hejtmanem Martinem Kubou, podtrhovala při křtu samotném nesporně i přítomnost českobudějovické primátorky Dagmar Škodové Parmové, senátora Tomáše Jirsy, krajského radního Tomáše Bouzka, členky Rady Obce spisovatelů ČR a Rady Syndikátu jihočeských novinářů Hanky Hosnedlové a především spoluautora publikace Vladimíra Novotného s chotí. Součástí slavnostního prezentačního odpoledne byla i vernisáž obrazů výtvarnice Claudi Ondok, hlásící se rovněž k jihočeskému původu. Některé z jejích vystavených obrazů se vztahují k prezentované knize, protože jsou portréty vybraných osobností z této zajímavé publikace. A zapomenout bych neměla ani na Jitku Šalenou z oddělení kultury krajského úřadu, která slavnostním odpolednem slovně prováděla.

Musím se přiznat, že zmiňovaný knižní titul jsem viděla již zhruba před půl rokem na okraji jihočeské metropole v Hrdějovicích, kde představení tohoto knižního díla organizovala Anna Doubravová, manželka jednoho v knize zařazených umělců, která se na vzniku knihy podílela tentokrát po technické stránce. Program hojně navštíveného setkání pod širým nebem byl tehdy doplněn mimo jiné širší vzpomínkou právě na výtvarníka Milana Doubravu.

Vraťme se ale ke knize samotné. Jedná se o nákladnou a nesporně velice fundovanou publikaci, s četnými dobovými ilustracemi a obrazy výtvarných děl, a to v celobarevném provedení. Volně navazuje na podobně koncipovanou knihu Pozapomenutí Jihočeši, která vyšla již v roce 2021. V aktuálně představované publikaci je nyní zařazeno jedenadvacet osobností jihočeského regionu z kulturní oblasti, ať už literární či umělecké. Navíc je každá z nich spojená s jinou lokalitou v kraji, takže je zároveň i jakousi poutí po místech, v nichž se zmiňovaní tvůrci narodili, tvořili a žili. Někteří z nich patří k dobám uplynulým, dokonce k dávné historii, jiní své životní kroky ukončili v nedávných letech. Čtenáři se tak dozví spoustu údajů a zajímavostí nejen o jménech notoricky známých, ale i o těch, kteří ačkoliv se spolupodíleli na vytváření širokého kulturního povědomí, nedosáhli jejich slovutnosti a popularity. Podle autorů byli vybráni po zralém uvážení s pocitem, že jejich život a dílo může poznanou moudrostí říci mnohé i současným generacím.

Dovolím si uvést výčet těchto osobností včetně místopisu: Věroslav Mertl (České Budějovice), Milan Doubrava (Hrdějovice), Václav Lacina (Hluboká nad Vltavou), Josef Vlastimil Kamarýt (Velešín), Jan Cimbura (Putim), Miloslav Troup (Čestice), Jan Hodějovský z Hodějova (Kotýřina), Ladislav Stroupežnický (Cerhonice), František Heřmánek (Třeboň), František Hrubín (Chlum u Třeboně), Václav Kiml (Strunkovice pod Blanicí), Bohuslav Balbín (Jindřichův Hradec), František Jaromír Rubeš (Čížkov), Petr Chelčický (Chelčice), Jindřich Boška (Vlachovo Březí), Simonetta Buonaccini (Pelhřimov), Karel Bodlák (Soběslav), Josef Krejsa (Husinec), Otokar Mokrý (Vodňany), Karel Šarlih (Včelná pod Boubínem), Josef Chwala (Prachatice). Také oba autoři textů jsou úzce propojeni s jižními Čechami, ať už částí svého života či prostřednictvím přátel, ale hlavně zájmem o tento region, který nabízí ještě tolik kulturních zajímavostí či pozapomenutých jmen, jejichž nositelé se více či méně zřetelně zapsali do kultury kraje.

„Není pravda, že minulost je mrtvá, jak víme, není ani minulá. To se týká i tajemství známých či méně známých uměleckých osobností, které tady žily před námi a k jihočeským kořenům se ve svém díle vděčně vracely. Místo klasického bedekru se čtenář v knize seznámí s neobvyklým způsobem cestování, jehož prostřednictvím objeví turisticky někdy méně známá, zato kulturně zajímavá místa. Každé zastavení se pak může stát pomyslným pomníčkem, vztahujícím se k pozapomenuté minulosti daného kraje,“ tvrdí autoři knihy, kteří se snaží svým dílem připomenout ty, co kulturní minulost vytvářeli.

Zatímco Bohumil Ždichynec na jihu Čech prožil své dětství, studentské mládí a po celý život tyto vazby prohluboval a vrací se k nim i ve svých verších či próze, Vladimír Novotný nacházel cestu k českému jihu přes své literární a umělecké přátele. Jedním z nepřednějších byl pro něho Věroslav Mertl, mimo jiné dlouholetý čestný člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Za svou srdeční záležitost pak V. Novotný považuje svůj vztah k dílu téměř zapomenutého Karla Šarliha či Simonetty Buonaccini, jak uvedl přímo při křtu zmiňované knihy.

„Opravdu stojí zato kulturní minulost oživovat a vracet do zorného pole zájmu jména pozapomenutá anebo téměř neznámá. Vždyť na minulosti staví i přítomnost a my jsme svým způsobem zodpovědní za to, aby byla co nejúplnější,“ uzavírá Vladimír Novotný.

---------------------------------------------------------

Kniha není v běžném prodeji v knihkupectvích, ale byla distribuována do knihoven a galerií. Bližší informace získají zájemci o knihu na adrese: zdichynec@tiskali.cz

Hanka Hosnedlová

Foto: Zuzana Heřmanová

Celostátní literární soutěž Mělnický Pegas 2023

 Soutěž vyhlašuje Literární klub Pegas Mělník jako soutěž celostátní. Přihlásit se můžou všichni neprofesionální básníci z celé České republiky.

Podporuje a oceňuje tvorbu autorů všech kategorií: 

A – kategorie - autorů do 15 let, B – autoři do 30 let, C – nad 30 let a kategorie D je určena pro ty, kteří již vydali veřejně svou básnickou sbírku.

Soutěžní příspěvky (tři až pět básní) zasílejte od 1. ledna do 31. května na adresu: 
LITERÁRNÍ KLUB PEGAS, Českobratrská 2800, 276 01 Mělník.

Příspěvky je třeba dodat ve třech vyhotoveních (originál + 2 kopie) a připojit k nim lístek se jménem autora, soutěžní kategorií, datem narození, adresu bydliště a ofrankovanou obálkou se zpáteční adresou pro zaslání pozvánky na vyhlášení výsledků soutěže. Soutěž je anonymní, básně nepodepisujte!

Slavnostní vyhlášení výsledků se koná na literárně hudebním matiné v Masarykově kulturním domě v Mělníku v říjnu vždy téhož roku, pro který byla soutěž vyhlášena.

Příspěvky, které nebudou splňovat uvedené podmínky, budou ze soutěže automaticky vyřazeny.

Převzato z: 
K O B R A - KULTURNÍ OBČASNÍK REGIONÁLNÍCH AUTORŮ 
ÚNOR 2023 *** ROČNÍK XXIV. *** ČÍSLO 2