Jana Dohnalová
Za těch svých padesát let
života už jsem zažila kdejaké to mikulášské pozdvižení, kdy jsem nadílku
dostávala a později i sama rozdávala, v červeném kabátě, bíle lemovaném a
s čapkou s bambulí, v kostýmu, který jsem si vytvořila. Z té přehršle zážitků
ale vystupuje jeden nadevše. Byla jsem v té době v mateřské školce, vybavuji si
to jako dnes, seděla jsem na klíně své mamince a nalevo ode mě byl Mikuláš.
Vyndával dárky z velkého jutového pytle a volal si nás děti jménem. Říkalo se tomu
mikulášská besídka a já sinalá trémou, jestli jsem byla dost hodná a jestli se
v tom pytli najde nějaký ten dárek taky pro mě. Nebyla jsem si jistá a v duchu,
na klíně své maminky, zpytovala všechny své hříchy, kterých jsem se za ten svůj
mladý živůtek dopustila.
A pak mě skutečně
zavolali jménem a já došla až k Mikuláši, do roztřesené ručky dostala vánočním
papírem zabalený skutečný dárek, od pravé to bytosti nadpozemské, hned jsem si
jej musela rozbalit. Dostala jsem tenkrát dětské kuchyňské váhy, maminka se mě
odjakživa snažila vychovávat jako hospodyňku, z toho později pramenila veškerá
ta má nechuť k domácím pracím jakéhokoli druhu. Tenkrát jsem ale z toho
dárku měla obrovskou radost, byla jsem ráda, že ve vánočním papíře nebylo
zabaleno uhlí, protože jsem slyšela, že to se některým zlobivým dětem stává.
Dárkem to ale nebylo, že
tento den byl zcela výjimečný a dodnes vyčnívá nad všechny ostatní. Bylo to
hlavně kvůli tomu, že jsme v té době s maminkou prožily výjimečné odpoledne.
Krásných chvil jako tahle jsme totiž spolu zase tak moc nezažily. Vedle všech
těch slovních ošklivostí kterými jsme se později navzájem
vřele a často častovaly, to byl důvod, proč jsem jí nikdy nevyprávěla o mém nejkrásnějším
Mikuláši. Vzpomínku, kterou se i po pětačtyřiceti letech vybavuji, tak jako by
to bylo včera. Marně krčím rameny, v té době mě to ani nenapadlo.
Blíží se můj padesátý
Mikuláš a já bych chtěla za ní běžet a říci jí to, povídat si s ní o tom, ale už to nejde. Tak si alespoň k Ježíšku budu přát, abych nikdy nezapomínala lidem
říkat to podstatné, že jsou pro mě výjimeční a že je mám ráda. Protože
nejkrásnější Mikuláš se dá prožít jen jednou v životě.
