Jaromír Schel
Co mi zůstalo pod kloboukem
Pikador, 2021
V téhle netradiční recenzi bych se ráda nejdříve zastavila u osoby autora – Jaromíra Schela. Pokud bych měla jeho osobu co nejstručněji charakterizovat, zvolila bych asi označení - kulturní guru, a to nejen českobudějovický, ale i jihočeský. Byl vždy tam, kde se něco dělo, vždy ochotný zapojit své síly pro dobrou věc, vždy popostrčit tu nezřídka vratkou lodičku kulturního dění o něco dál... A to bez ohledu na to, kolik vlastních sil bude muset pro daný projekt investovat.
Kultura stála v čele jeho zájmů už za dob studií, po dobu brigády v železničních dílnách, tříletého pracovního nasazení v dole Gottwald v Kladně, ale i během vojenské služby v Českých Budějovicích. Svou stopu zanechal v kladenském divadélku Quo vadis, organizoval kulturní programy v kasárnách i pro veřejnost, a když se stal kulturním pracovníkem v Besedě, zařadil do programu toohoto kulturního zařízení nejen mládeží preferované beatové a džezové večery, ale třeba i koncerty vážné hudby. Po dokončení Domu kultury Metropol se stal jeho ředitelem a škálu připravovaných pořadů rozšířit nejen o netradiční koncerty a divadla, ale i o vystoupení hostujících divadelních souborů, hovory s populárními i kontroverzními osobnostmi, o vznik Fotogalerie Nahoře, přehlídku výtvarného umění Intersalon, výstavu cestovního ruchu Kompas, letní specifická představení Múzy na vodě a další. Aktivně působil v Lions Clubu, spolku přátel města České Budějovice a při 750.výročí jeho založení, při vzniku výstavy o Přemyslu Otakaru II., dokonce založil Seniorský senát Rady města. A veřejnost jeho zásluhy oceňovala i řadou uznání a cen – Čestným uznáním Charty za kulturu, medailí za zásluhy od města či Zlatou šupinou od krajského úřadu. A za zmínku rozhodně stojí i Jaromírova výtvarná činnost – jeho asambláže z netradičních materiálů působily nápaditě a svěže – jako vtipně a s nadsázkou vyprávěné minipříběhy. Tak trochu mi připadaly jako jiná, nečekaná strana mince barevných obrázků jeho ženy Aleny, novinářky, výtvarnice a galeristky, která mu byla celý život oporou.
Lidé, a já k nim také patřila, milovali Jaromírovy nevšední osobité proslovy při vernisážích a jiném kulturním dění. Vždycky jsem mu tak trochu záviděla jeho řečnickou pohotovost, nenásilnou vtipnost a jeho nekonvenčně pojetí tématu s nečekaně vygradovanou pointou. A tento oblíbený styl si zachoval i jako spisovatel. Výše uváděný životopisný knižní titul není jeho prvotinou, předcházela mu totiž rovněž vzpomínková kniha s názvem Vlastní křídla potěší. Sborník povídkových ohlédnutí s názvem Co mi zůstalo pod kloboukem, který vyšel až po Jaromírově smrti, je citlivé a laskavé čtení o místech a časech, jimiž procházel od mladických časů až téměř do posledních let. Připomíná svá setkání s různými místy ve městě a okolí, na kterých vždy dokázal najít něco nevšedního a výjimečného, stejně jako při vyprávění o setkání s lidmi, kteří ho něčím zaujali. A jak už bylo v jeho povaze, šel přitom i do šířky i do hloubky - nelitoval času na zjištění podrobností a často netušených souvislostí. Pro čtenáře jsou tyto kapitoly o to zajímavější, že mnohé z těchto popisovaných osob bude znát i osobně nebo z letmých střetnutí, i když většina z nich už také není mezi námi. Musím přiznat, že pod nejeden z Jaromírových postřehů a mimořádných odhalení bych se klidně podepsala, jak mi i nyní v duši souzní s mými pocity...
Hanka Hosnedlová
Žádné komentáře:
Okomentovat