Moje první knížka

 

Miroslav Tota

Ne, nebojte se, nemám v úmyslu vás unavovat sentimentálními vzpomínkami na cestu k mé první knize.  Rád bych se s vámi podělil o zkušenost z neobvyklého setkání s těmi nejmladšími možnými budoucími spisovateli. Začnu trochu zeširoka.

Před časem jsem se rozhodl napsat interaktivní knihu „Písmenkoví kamarádi“ s ideální představou, že by se mohla stát vhodnou učebnicí pro předškolní děti a žáky prvních tříd. Vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo zajistit odpovídající ilustraci, zůstala kniha pár let v mém autorském šuplíku. Ke změně došlo až v tomto školním roce, kdy nastoupil můj vnuk do 1.B třídy základní školy v Plané nad Lužnicí. Jeho sympatická paní učitelka Hana Hribová se velmi zajímala o literaturu. Nabídl jsem jí proto vedle jiné knihy také strojopis mé učebnice. Byl jsem mile překvapen a potěšen, když jsem se dověděl, že toto dílo využívá při výuce českého jazyka.

Blížil se březen – měsíc knihy. Na základě seznámení se s mými literárními výtvory mě požádala paní učitelka, zda bych s dětmi nepohovořil o knihách a o práci spisovatele. Pozvání mě potěšilo. Zkušenosti s besedou s takto malými posluchači jsem dosud neměl. O to poctivěji jsem se na setkání s nimi musel připravit. Předem jsem si promyslel témata, o kterých s nimi budu besedovat. Připravil jsem si s sebou i moji skutečnou první „knihu“, kterou jsem vyťukal na kufříkovém psacím stroji před více než padesáti lety.  Přečetl jsem také ukázku ze své knihy, která měla blízko k dětem. Kromě povídání jsem měl v úmyslu připravit i něco, co by děti mohlo zaujmout. Pro každého jsem proto vyrobil několikastránkovou prázdnou „knihu“, pouze s uvedením titulu „Moje první knížka“ na přední straně. Inspiroval mě k tomu můj vnuk, který již zpracoval několik literárních příběhů, většinou ze sportovního prostředí. Ke každému obrázku uvedl jednu výstižnou větu. Nejslavnější a nejoblíbenější z nich je věta: „Diváci šílí a rolba vyjíždí na led.“  Věřil jsem, že se aspoň několik zájemců pokusí obrázkovým písmem vytvořit své první literární dílo, podobně jako můj vnuk. Zájem dětí mě překvapil. Ne několik, ale všechny děti se o knihu přihlásily. Domluvili jsme se, že za nějaký čas přinesou všichni své výtvory do školy a společně si je přečtou a vyhodnotí. Autor nejpovedenějšího díla pak bude odměněn mou knihou Království pejsků a kočiček. Paní učitelka navrhla, že by děti mohly začít s tvorbou knihy ve školní literární dílně. To byl dobrý nápad. Aby měly děti vzpomínku na svůj první literární počin, všichni mladí spisovatelé obdrží diplom Jihočeského klubu Obce spisovatelů za úspěšné zapojení do projektu Moje první knížka.

Povídání s malými dětmi bylo velmi spontánní a milé. Přes svůj nízký věk prokázaly již slušné znalosti o literatuře. Reagovaly bystře na každý můj dotaz a poznámku. Neostýchaly se samy ptát či vyprávět o knihách, které mají doma v knihovně. Z jejich úst jsem se dověděl i spoustu zajímavých věcí. Například, že spisovatel je člověk, který vyrábí knihy. Největší odměnou pro spisovatele jsou peníze. Nebo k tomu, aby zjistil, zda napsal knihu dobře, ji musí zkontrolovat, aby v ní nebyly chyby a nebyla špinavá. Jejich reakce na každou otázku byla nápaditá a roztomilá.

Na závěr našeho setkání obdržely děti sladkou odměnu za velký zájem a aktivitu při besedě. Paní učitelka mi to oplatila rovněž sladkým dárkem. Prožil jsem s nimi velmi příjemnou a inspirující hodinku. Sám jsem zvědav, jak se jim podaří vypořádat se svým prvním literárním dílem. Dnes teprve začínají pronikat do tajů čtení a psaní. Ale kdoví, třeba ze zasetého semínka vyroste v budoucnu skutečný mistr psaného slova.

Toto setkání s dětmi nebylo poslední. O pár dnů později jsem byl pozván na schůzku školního literárního kroužku pod názvem Čtenářské klubíčko. Členy kroužku jsou děti od 8 do 10 let. Jeho vedoucí, paní družinová vychovatelka Ilona Olivová, se věnuje již několik let dětem, které se zajímají o literaturu. Každým svým slovem dokazovala, že miluje svou práci, své malé školáky i literaturu. Potěšilo mě, že vede své děti nejen k lásce ke knihám, ale také ke slušnému chování k sobě navzájem i k lidem kolem sebe.

Hned na úvod besedy mě paní vychovatelka seznámila s náplní činnosti kroužku. Obdivoval jsem, že tak malé děti jsou již autory několika básní, které jsem si se zájmem přečetl. Mají již za sebou také další literární počiny. Cítil jsem se mezi nimi jako mezi svými kolegy. Podle toho jsem také upravil své vyprávění, které jsem více zaměřil na podmínky práce spisovatele. V besedě děti dokazovaly, že nejsou žádní začátečníci a mají na svůj věk značné znalosti. Jejich otázky a poznámky byly velmi fundované. Mezi nimi se vyjímala otázka, kolik je mi let. Bylo to milé a pro mne velmi poučné. S velkým zájmem se děti seznamovaly s mou tvorbou. Zajímal je nejen obsah knih, ale také jejich forma. Prostě profesionálové.

Stejně jako při první besedě jsem se snažil i zde motivovat děti k vlastní tvorbě. Také ony obdržely připravené „knihy“ s titulem Moje první knížka. Děti je přivítaly s radostí, stejně jako paní vychovatelka. Dokonce se už chtěli někteří malí spisovatelé pustit okamžitě do práce. Jakmile budou děti s prací hotovy, vyhodnotí si samy mezi sebe svá díla a určí nejlepší knihu. Její autor obdrží jednu z mých knih. Všichni autoři budou poté oceněni diplomem klubu za úspěšnou účast v projektu Moje první knížka. Na závěr obdrželi členové kroužku za svoji literární aktivitu malý dárek.

Slova a jednání dětí dokazovala, že paní vychovatelka Olivová je zde na správném místě. Dětem se věnuje s láskou, s vysokou odborností a zápalem pro svou práci, či spíše pro svého koníčka. Zcela zaslouženě jí bylo proto uděleno Jihočeským klubem Obce spisovatelů čestné uznání za příkladnou popularizaci literatury mezi dětmi.

Nyní již nezbývá než popřát paní vychovatelce a jejím dětem hodně úspěchů v jejich práci, ať se jim i nadále líbí četba osvědčené literatury a nechť třeba v budoucnu začnou se svou vlastní tvorbou.