Moje první on-line beseda se čtenáři aneb Jak jsem se stal ajťákem

Ladislav Beran

     To, že ve svých pětasedmdesáti já neajťák, který si s počítačem, kromě psaní, moc nerozumí a občas mu hlasitě nadává do debilů a blbečků, cože mi to zase provedl, budu mít besedu se čtenáři přes počítač on-line, to mě ani ve snu nenapadlo. Ale stalo se - 12. ledna jsem dostal mail od pracovnice Knihovny Karla Dvořáčka ve Vyškově paní Zdeny Adlerové, zda bych pro jejich knihovnu nemohl pro zdejší čtenáře zodpovědět několik otázek on-line, neboť v době koronavirové to prostě jinak nejde.
     Přestože besed se čtenáři mám za sebou hodně, netušil jsem, co to bude obnášet, a hlavně, jak to já, neajťák, vůbec zvládnu. Bylo mi to sice rychle vysvětleno, ale hned jsem to vše zase zapomněl. Přesto jsem na to nakonec kývl s tím, že si domluvím „technickou podporu“ od svého syna a snad to spolu zvládneme. Musím přiznat, že k mému velkému překvapení jsem zjistil, že mám na notebooku nejen kamerku, ale i mikrofon, což jsem vůbec netušil, a tak jsem už 19. ledna kývl na takzvanou „štychtpróbu“, kterou jsem překvapivě zvládl i bez „technické podpory“, neboť syn v tu dobu neměl čas. Mé sebevědomí tím okamžitě narostlo a řekl jsem si: Láďo, žádná skromnost! A oznámil jsem ženě, která mi moudře radila, abych na tu besedu kývl, že má doma ajťáka.
      Byl domluven termín besedy na 16.února v 18 hodin a bylo mi posláno třináct otázek, které čtenáře krimi zajímaly. To, že jsem do té doby zapomněl všechno, na co mám zase kliknout a co kam do příslušné kolonky vypsat, k tomu se přiznávám. Otázky jsem si raději předem vypracoval, protože  moje žena tvrdí, že čím víc píšu, tím hůř mluvím, a s napětím jsem očekával datum on-line besedy. Nebudu čtenáře napínat, přestože se mi po přihlášení objevila tabulka s anglickými slovíčky, tak jsem to vše kupodivu napsal správně tam, kam to patřilo, a opět bez „technické podpory“ jsem absolvoval víc než hodinovou besedu pro čtenáře z Vyškova, která podle knihovnice paní Adlerové, měla spoustu zhlédnutí.
     Bohužel nevím, co si čtenáři o mně pomysleli, když mě spatřili,  stal jsem se totiž obětí vládního nařízení, neboť jsem nebyl čtyři měsíce u holiče a moje žena o mně prohlásila, že si musí ve Vyškově myslet, že k nim mluví nějaký bezdomovec. Asi měla pravdu, protože besedu zhlédl i můj kamarád, kolega spisovatel Jiří Hovorka, který mi napsal, že nevědět, že to jsem já, tak mě nepoznal.