Letos
uplyne sedmdesát let od úmrtí spisovatele, básníka a dramatika Fráni Šrámka
(19. ledna 1877 – 1. července 1952). Fráňa Šrámek, vlastním jménem František,
se narodil v Sobotce a v roce 1885 přišel s rodiči do Písku, kam
byl jeho otec – berní úředník – přeložen. V Písku absolvoval obecnou školu
a v letech 1889 – 1894 šest tříd gymnázia. Poté se odstěhoval do Roudnice
nad Labem, kde odmaturoval. Během vojenské služby se u něho začaly projevovat
antimilitaristické postoje, které výrazně ovlivnily jeho tvorbu, v níž se zaměřoval
na přírodu, milostné vztahy a válku. Jeho odpor k válce vedl od
antimilitarismu až k pacifismu (vedle válek útočných odmítal i války
obranné) Svůj odpor k válce vyjádřil především ve sbírkách Života bído,
přece tě mám rád (1905), Modrý a rudý (1906) a Splav (1917). Od roku 1905 se v Praze
se začal věnovat redaktorské činnosti (časopis Nový kult, Práce) a literatuře. Mezi jeho
nejpůsobivější protiválečné básně patří bezesporu Raport ze sbírky Modrý a rudý
(1906). V roce 1946 byl jmenován národním umělcem.
Během
píseckých studentských let bydlel v domě U Koulí nedaleko Putimské brány.
Písku věnoval několik básní, mezi nejznámější jistě patří Písecká, dále divadelní
hru Měsíc nad řekou a román Stříbrný vítr (obě díla zfilmoval režisér Václav
Krška v letech 1953 a 1954).
Zemřel v Praze, pochován je ve svém rodném městě Sobotce.
LIDICE
ŽALUJÍ A VARUJÍ
V letošním červnu si připomeneme 80. výročí
vyhlazení Lidic a Ležáků – obětí zvůle nacistů, kteří se tak pomstili za
atentát na Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora a jednoho
z hlavních organizátorů holocaustu. Druhá světová válka měla svou první
polovinu za sebou a Adolf Hitler si stále více věřil, že dosáhne svých cílů. Svou
neochvějnou vírou ve vítězství, zapálením pro boj, nadšením a skrytým
fanatismem dokázal získat nejen řadu státníků, ale i milióny prostých
obyčejných lidí na svou stranu a nakonec je donutit slepě plnit jeho nelidské
rozkazy. Vždyť neuposlechnutí rozkazu znamenalo jistou smrt. Nelidskosti a
zrůdnost jednání nacistů dokladuje výpověď pana V. W.:
„Bylo
to v době, kdy jsem začal odkrajovat své prvé měsíce základní vojenské
služby, a to v poddůstojnické škole v Karlových Varech, přesně
ve Dvorech II. v roce 1950. První vycházku jsem využil k návštěvě
jeden a půl kilometru vzdáleného městečka Doubí a večer jsem šel do kina. Byl to
velice špatný nápad a špatné rozhodnutí, kterého jsem pak velice litoval
a musím také říci, že jsem i nyní váhal, zda vůbec mám tuto vzpomínku
napsat. Rozhodl jsem se ale, že to bude snad poučení pro mé potomky. Mám však
určité pochybnosti, zda čtenář tomu bude vůbec věřit! – Přísahám, že vše, co
bude napsáno, jsem viděl na vlastní oči!!!
Byl
promítán jakýsi dokumentární film z druhé světové války, natočený
německými vojenskými filmaři. První filmové záběry ukazovaly, jak vítězná
německá armáda hravě vstupovala na cizí území, likvidovala nejen vojenská
zařízení, ale i svého lidského nepřítele. Následovaly velké popravy vojáků
i civilistů, kteří bránili svou zem. Bylo pro mne neuvěřitelné, že se tito
kati nechávali fotit s tou postřílenou a uškrcenou „lůzou“ neněmecké
národnosti a to s úsměvem a s přesvědčivou nadřazeností nad
hromadnými hroby.
Závěr
tohoto dokumentárního německého filmu však ukázal něco, co zůstalo v mé
paměti navždy. Viděl jsem, jak s úsměvem, ale za děsivého křiku matek a
dětí, jim tito kati odebírají jejich malé sotva pětileté ratolesti
a odvádějí je do budovy odpovídající snad velké kuchyni. Děti dostávají
příkaz se svléknout! Mnohým to dělá problémy, vždyť to vždycky dělá jejich
maminka. A teď – těžko, přetěžko se mne dál popisuje, co tito kati
provádějí a filmaři natáčejí. Do kotlů s vařící vodou nyní házejí za
obrovského ryku jedno živé dítě za druhým. Dále se již vůbec nedívám
a jen, jen lituji, kam jsem to vlezl, proč jsem neodešel - to je hrůza –
to je hrůza. Ještě vůbec lze věřit člověku? Jsou to lidé nebo zvířata? Ne –
urážel bych zvířata – tohle by nedokázala!“ (V. W. – srpen 2003)
Dějiny lidstva jsou bez nadsázky dějinami válek. Válka
zásadně změnila pohled na zabíjení a vraždění jako takové. Vždyť proti vetřelci
a nepříteli se bylo třeba bránit a jak jinak, než zase zabíjením a vražděním.
Likvidací obyčejných prostých lidí, kteří většinou ze strachu před smrtí z
nesplnění rozkazu jejich často samozvaných velitelů sami rozsévali smrt. Válka
zcela smazala rozdíl mezi spravedlivou a nespravedlivou smrtí. Zde platilo jen
štěstí nebo smůla. Člověk se stal ovládanou loutkou v rukou velitele. Neměl
volbu mimo vlastní smrt. A za zabíjení
a vraždění dostával nejen žold, ale i řády a vyznamenání. Není proto divu,
že válčení se stalo pro určité jedince značně výnosným povoláním.
Dnešní
generace o hrůzách války mnoho neví. Nad příběhy pamětníků se mnozí pohrdavě
usmívají: „Co nám to tady vypravují za pohádky?“ Zahlcení každodenními dávkami
krutosti a násilí, jež je v současné době na našem mediálním trhu víc než
dost, s otupeným vnímáním násilné smrti jako společensky a mravně naprosto
nepřijatelné, nejsou schopni plně chápat hrůznost jakékoli války ani jejích
krutých následků. Fotografie z vypálených Lidic, ze života a následných
poprav vězňů v koncentračních táborech stejně jako filmové dokumenty ze
světových válek hodnotí očima diváků běžných hororových scén, bez jakýchkoli
výraznějších emocí
a už vůbec ne pocitem hrůzy, strachu a smutku. Pro mnohé jsou letité archivní
snímky dokonce pouhou nudnou zábavou.
Lidská paměť se s narůstající
kvantitou informací výrazně krátí. Jevy vcelku nedávné jsou v záplavě
nejrůznějších zpráv vytlačovány do pozadí a zapomínány.
I události zvukově či obrazově podchycené se stávají předmětem pochybností, ba
dokonce se označují za podvrh. Nejmarkantnější ze všech je stále živená
pochybnost o existenci holocaustu, který mnozí již dnes považují za pouhopouhý
výmysl.
Minulost si je ale nutné neustále
připomínat, vracet se k ní, čerpat z ní
a především se z ní učit. Neměli bychom zapomínat projevovat úctu a vděk
nejen našim předkům, ale i všem, kteří proto, abychom my dnes mohli již 77 let
žít v míru, obětovali své životy.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat