Dušan Klein, rodným jménem Július Klein, se narodil 27. června 1939 v Michalovcích. Byl český režisér, scenárista židovského původu a mimo jiné i můj pedagog na FAMU - Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění, a to v roce 1997. Tuto fakultu sám o několik let dříve, v roce 1958, absolvoval.
V dubnu 1945 byl s celou rodinou deportován do Terezína, kde se mu i s bratry podařilo dožít konce druhé světové války. Jeho otec však válku nepřežil. Počátkem normalizace, kdy na Barrandově došlo k určitým personálním změnám a řada filmových režisérů byla donucena odejít, byl jedním z těch, kteří přišli na jejich místa. V letech 1975 až 1991 byl režisérem, zaměstnaným v Barrandovských filmových studiích. V 70. letech jej zaujal žánr kriminálních, špionážních a v menší míře dobrodružných filmů. Práci televizního režiséra ovšem zcela neopustil a na začátku 80. let zaexperimentoval s konceptem „interaktivního“ televizního filmu, jehož průběh měli diváci možnost ovlivnit pomocí telefonního hlasování. V 80. letech pak v jeho filmech začaly převládat komedie a rovněž začalo sílit povědomí o režisérovi samotném. Největší věhlas si získal úspěšnou hexalogií „o básnících“. Po sametové revoluci věnoval část svého času televizním adaptacím literárních děl s několika návraty k detektivnímu žánru. V posledních několika letech svého života projevil zájem hostovat a přednášet na filmových školách a setkávat se s mladými a začínajícími filmaři, zatímco příležitostně točil televizní filmy nebo seriály. V roce 1989 byl jmenován zasloužilým umělcem a do budoucna by měla být po něm pojmenována ulice v jeho rodných Michalovcích na Slovensku.
Zemřel 9. ledna 2022 v Praze, ve věku 82 let. Zpráva o jeho smrti mne zastihla při návratu z vánoční dovolené v Čechách zpět do Anglie. Byla jsem zrovna poblíž kanálu La Manche, když mi to maminka zavolala. Oznamovala mi tuto smutnou zprávu, jako by zemřel někdo velice blízký, téměř jako člen rodiny. Pomyslela jsem si, že už ho nikdy neuvidím a zůstane mi po něm jen podpis ve školním indexu, který bude jednou cenný nejen pro mé vzpomínky, ale třeba i pro sběratele. Na břehu Lamanšského průplavu jsem vzpomínala na skvělého člověka a pedagoga, který se na nás, na studenty nikdy nedíval z patra, ač byl slavný režisér. Dušan Klein byl překvapivě skromný člověk, malý sice vzrůstem, ale velký svou osobností.
Připomněla jsem si třeba, jak se mi jednou snažil napovídat při zkoušce, při níž zasedala celá komise. Odpověď na položenou otázku, týkající se, myslím, dýmky v názvu filmu, jsem nevěděla. Popravdě na zkoušky jsem se nikdy a nikde moc nepřipravovala, a když jsem dlouho váhala, režisér Klein začal svou dýmkou klepat o stůl. Nejprve jemně, pak už s ní bušil celkem okatě, div ji nerozbil. A já nic. Ze zkoušky mě tenkrát vyhodili a on mi až potom řekl, že ho to mrzí, že se mi ze všech sil snažil pomoci. A mně to teprve pak došlo, že to měla být nápověda.
Jindy nám zase na svých seminářích vykládal, jak není dobré příliš lpět ve filmu na každém detailu. Tvrdil, že když vidí své první filmy, připadají mu k neukoukání.
Po absolvováni školy jsem ho už tolik nevídala, kontaktovala jsem ho až v roce 2005, když mi vyšla druhá kniha „Opraváři pomatených duší“. Požádala jsem ho, zda se nechce zhostit role kmotra, a zůstala jsem úplně bez dechu, když bez váhání přijal. Nebyl v tom úmysl, to spojení s dušemi a Dušanem mi došlo až mnohem později. Knihu jsme ještě s Vladimírem Justem pokřtili v knihkupectví Academia na Václavském náměstí a pro mne to byl nezapomenutelný večer. .
Moc jsem si přála pozvat ho ještě někdy na knižní křest nebo jinou akci, ale nechtěla jsem ho příliš často obtěžovat, a tak jsem dlouho váhala. Příliš dlouho - a teď už to nestihnu. Tak se s ním setkávám alespoň ve vzpomínkách Proto mě to zamrzelo dvojnásobně a tak se s ním setkávám alespoň ve vzpomínkách. Na jeho vstřícnost, otevřenost a také na skvělý humor, na to, jak při každém vtipu na nás studenty spiklenecky mrkal. Na to, že svou dýmku neodkládal ani na seminářích, ani když přednášel. A po chodbách školy se linula nezaměnitelná vůně, podle níž se dala neomylně vystopovat třída, ve které právě učil. Nikdy na nás nebyl zlý, když jsme se na přednášku zpozdili, nikdy nás s velkým křikem a nemilosrdně nevyhazoval, jako někteří naši tehdejší pedagogové. Byl na nás vždy laskavý a působil uklidňujícím dojmem, nikdy jsme ho neviděli se rozčilovat, či někoho ze svého semináře dokonce vyhodit.
Svět v jeho osobě přišel tedy nejen o tvůrce nezapomenutelných Básníků, na kterých jsme jako teenageři vyrůstali, ale i o skvělého člověka. A já jsem vděčná za to, že mi po něm zůstaly i osobní vzpomínky.
Popisek k fotografii: Křest knihy Opraváři pomatených duší v knihkupectví Academia 2005. S kmotry Vladimírem Justem a Dušanem Kleinem.
Dílo:
xxx
Zemřel 9. ledna 2022 v Praze, ve věku 82 let. Zpráva o jeho smrti mne zastihla při návratu z vánoční dovolené v Čechách zpět do Anglie. Byla jsem zrovna poblíž kanálu La Manche, když mi to maminka zavolala. Oznamovala mi tuto smutnou zprávu, jako by zemřel někdo velice blízký, téměř jako člen rodiny. Pomyslela jsem si, že už ho nikdy neuvidím a zůstane mi po něm jen podpis ve školním indexu, který bude jednou cenný nejen pro mé vzpomínky, ale třeba i pro sběratele. Na břehu Lamanšského průplavu jsem vzpomínala na skvělého člověka a pedagoga, který se na nás, na studenty nikdy nedíval z patra, ač byl slavný režisér. Dušan Klein byl překvapivě skromný člověk, malý sice vzrůstem, ale velký svou osobností.
Připomněla jsem si třeba, jak se mi jednou snažil napovídat při zkoušce, při níž zasedala celá komise. Odpověď na položenou otázku, týkající se, myslím, dýmky v názvu filmu, jsem nevěděla. Popravdě na zkoušky jsem se nikdy a nikde moc nepřipravovala, a když jsem dlouho váhala, režisér Klein začal svou dýmkou klepat o stůl. Nejprve jemně, pak už s ní bušil celkem okatě, div ji nerozbil. A já nic. Ze zkoušky mě tenkrát vyhodili a on mi až potom řekl, že ho to mrzí, že se mi ze všech sil snažil pomoci. A mně to teprve pak došlo, že to měla být nápověda.
Jindy nám zase na svých seminářích vykládal, jak není dobré příliš lpět ve filmu na každém detailu. Tvrdil, že když vidí své první filmy, připadají mu k neukoukání.
Po absolvováni školy jsem ho už tolik nevídala, kontaktovala jsem ho až v roce 2005, když mi vyšla druhá kniha „Opraváři pomatených duší“. Požádala jsem ho, zda se nechce zhostit role kmotra, a zůstala jsem úplně bez dechu, když bez váhání přijal. Nebyl v tom úmysl, to spojení s dušemi a Dušanem mi došlo až mnohem později. Knihu jsme ještě s Vladimírem Justem pokřtili v knihkupectví Academia na Václavském náměstí a pro mne to byl nezapomenutelný večer. .
Moc jsem si přála pozvat ho ještě někdy na knižní křest nebo jinou akci, ale nechtěla jsem ho příliš často obtěžovat, a tak jsem dlouho váhala. Příliš dlouho - a teď už to nestihnu. Tak se s ním setkávám alespoň ve vzpomínkách Proto mě to zamrzelo dvojnásobně a tak se s ním setkávám alespoň ve vzpomínkách. Na jeho vstřícnost, otevřenost a také na skvělý humor, na to, jak při každém vtipu na nás studenty spiklenecky mrkal. Na to, že svou dýmku neodkládal ani na seminářích, ani když přednášel. A po chodbách školy se linula nezaměnitelná vůně, podle níž se dala neomylně vystopovat třída, ve které právě učil. Nikdy na nás nebyl zlý, když jsme se na přednášku zpozdili, nikdy nás s velkým křikem a nemilosrdně nevyhazoval, jako někteří naši tehdejší pedagogové. Byl na nás vždy laskavý a působil uklidňujícím dojmem, nikdy jsme ho neviděli se rozčilovat, či někoho ze svého semináře dokonce vyhodit.
Svět v jeho osobě přišel tedy nejen o tvůrce nezapomenutelných Básníků, na kterých jsme jako teenageři vyrůstali, ale i o skvělého člověka. A já jsem vděčná za to, že mi po něm zůstaly i osobní vzpomínky.
xxx
Popisek k fotografii: Křest knihy Opraváři pomatených duší v knihkupectví Academia 2005. S kmotry Vladimírem Justem a Dušanem Kleinem.
Dílo:
1973 – Zatykač na královnu
1975 – Město nic neví
1977 – Sázka na třináctku (včetně scénáře)
1982 – Jak svět přichází o básníky (včetně scénáře)
1983 – Radikální řez
1984 – Jak básníci přicházejí o iluze (včetně scénáře)
1986 – Kdo se bojí, utíká (scénář Dušan Klein a Ladislav Pecháček)
1987 – Jak básníkům chutná život (včetně scénáře)
1987 – Dobří holubi se vracejí (včetně scénáře)
1989 – Vážení přátelé, ano
1993 – Konec básníků v Čechách (včetně scénáře)
1994 – Andělské oči
1996 – Konto separato
2004 – Jak básníci neztrácejí naději (včetně scénáře)
2008 – Svatba na bitevním poli
2010 – Rodinka
2016 – Jak básníci čekají na zázrak
1992 – Hříchy pro pátera Knoxe (TV seriál)
1996 – Hříchy pro diváky detektivek (TV seriál)
2001 – Ta třetí (TV film)
2004 – Strážce duší (TV seriál)
2004 – I ve smrti sami (trojdílný TV film)
2005 – Žil jsem s cizinkou (včetně scénáře)
2005 – Ulice (TV seriál)
2010 – Cukrárna (TV seriál)
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat