Zaniklé objekty kolem staré Vltavy ožily

 Zaniklé objekty kolem staré Vltavy ožily

Jaroslava Pixová

Jak vypadala stará Vltava a život kolem ní hlavně v části zatopené Orlickou přehradou je už historická kapitola, která bude asi stále vzbuzovat zájem lidí. Řeka s kvapně proudící vodou, s jezy a propustmi skýtajícími dobrodružství pro vodáky a rozkoše pro plavce, navíc romanticky usazená v hlubokém údolí mezi skalami a lesy přitahuje ať už pro její krásu a poetiku, zdroj zábavy či obživy. Už je to 62 let, co všechny samoty, přívozy, mlýny, hospůdky a osady kolem řeky pohltily hluboké vody přehrady. Ale ještě pořád existují pamětníci, kteří na život v těchto místech nezapomněli a dovedou o něm poutavě vyprávět.

To bylo také záměrem při vydání publikace s názvem Když Vltava zpívala. Informace z archivních dokumentů oživily vzpomínky pamětníků a dotvořily tak obraz života kolem staré řeky. Z celkového úseku 68 zatopených kilometrů Vltavy jsem se dostala zhruba do poloviny – od Týna nad Vltavou, kam vody přehrady doběhly, po Zvíkov. Přesto jsem musela knihu rozdělit do dvou dílů pro četnost informací doplněných dobovými fotografiemi: Od Týna po Rejsíkov a Od Lipovska po Zvíkov.

Vydání knih bylo poznamenáno i obtížemi s nedostatkem papíru. Přestože jsem požadovaný formát i druh papíru avizovala v tiskárně už začátkem roku, nebylo to nic platné. Už to vypadalo, že budu muset slevit z kvality. Nakonec se křídový papír sehnal, ale musela jsem zmenšit formát. Zapříčinilo to však trochu zdržení, takže abych představila knihy všem lidem od vody do začátku prázdnin, než se rozprchnou na dovolené, musela jsem započít téměř maratón v představení knih v obcích kolem řeky a za 14 dnů absolvovat devět akcí spojených s besedou a promítáním obrázků. Putování jsem započala 17. června v Albrechticích nad Vltavou, kde jsme knihu pokřtili za účasti starosty, místostarostky, ale i pamětníků: třiadevadesátiletého Antonína Fähnricha, potomka mlynářů z Horního Lipovska, Anny Husové – sestry posledního plavce Václava Husy, Václava Mlezivy, syna plavce a vrátného z Hostecké Hladné a dalších. Následovaly Jetětice, Týn nad Vltavou, Dražíč, Neznašov, Slabčice, Zvíkovské Podhradí, Podolí I a závěr se konal 1. července v Chřešťovicích.

Setkání s lidmi bylo někdy až dojemné, vyprávěli mi, z které chalupy pocházeli nebo jejich rodiče, čímž jsem zjišťovala kolik dalších pamětníků jsem ještě mohla obejít. Navzájem si v knížkách ukazovali fotky, na kterých byli vyfoceni buď oni samotní nebo jejich příbuzní. Většinou se znali navzájem a v mnohých případech se znovu sešli po delším čase, takže měli možnost spolu pobesedovat. Byla to taková milá a přátelská setkání. Mnozí z nich mi poskytli do knihy fotografie a cenné vzpomínky. Na besedy jsem přijížděla zpravidla o půl hodiny dříve, a to už tam lidé přicházeli. Přednášková místnost byla vždycky zaplněná v průměru padesátkou návštěvníků. Na každou besedu jsem se musela předem připravit, protože jsme probírali vždy ten úsek řeky, který se nacházel v bezprostřední blízkosti konkrétní obce.

A do toho mi ještě přišlo pozvání do živého vysílání v Českém rozhlasu v Českých Budějovicích. Nebudu tajit, že to bylo na základě toho, že jsem do rozhlasu zaslala informaci o nové knize s nadějí, že se ve vysílání třeba objeví pozvánka na některé z jejich plánovaných představení. Pracovníci rozhlasu mne překvapili rychlou reakcí. Zřejmě Vltava zapůsobila jako silné téma, jelikož na knihy o mlýnech málokdy reagovali. A přišlo rovnou pozvání do vysílání, které se neodmítá, takže jsem musela stihnout v jednom dni dojet do krajského města a absolvovat vysílání a odpoledne sbalit knihy a vyjet do Týna nad Vltavou na jejich představení. Ačkoliv jsem s pracovníky rozhlasu natáčela již mnohokrát, nikdy to nebylo přímé vysílání jako nyní, kdy případné přebrepty a motance už nejdou vystřihnout. Ale myslím, že to celkem dobře dopadlo, s Evou Kadlčákovou, která rozhovor vedla, se znám z doby, kdy ještě působila v Písku. Hned druhý den mne v tom samém pořadu Dopolední host vystřídala Hanka Hosnedlová, kterou jsem si pak s chutí i úlevou poslechla.

A tak mám hlavní sérii představení nových knih za sebou a jsem ráda, že jsem to stihla ještě v době, kdy čísla covidově postižených byla ještě nízká, a hlavně starší lidé neměli obavu z nakažení a na akce přišli. Také proto jsem chvátala a nechtěla jsem tuto důležitou součást propagace knihy odsunout až na podzim. Po prázdninách mi pak čeká už jen několik doplňkových besed v Písku, Vodňanech a Prachaticích. Doufám, že jsem těmito publikacemi přinesla lidem trochu milých vzpomínek, potěšení a pro další generace zanechala autentický obrázek života kolem staré řeky.