Napsali o nás

11. června 2025:

Zabil jsem... Audiokniha Miroslava Toty odhaluje temné zákoutí lidské duše - Táborský deník

Trpělivost audioknihu přináší

Miroslav Tota

Možná jsme si zvykli, že protipólem spisovatele je čtenář. Je to logické. Autorem napsané dílo se stává skutečnou knihou až tehdy, když si ji někdo, tedy čtenář, přečte. Až vezme svůj ještě voňavý výtisk do ruky a začne v něm listovat. Až se ponoří do děje a začne ho prožívat spolu s autorem. Platí to ale bezpodmínečně, vždy?

            V době masivního používání elektroniky ke všemu možnému dospělými i malými dětmi se proměnila i knižní produkce. Zájemce si dnes může pořídit nejen starou dobrou tištěnou knihu a uchovávat ji ve své knihovně, ale může si pořídit také elektronickou knihu a přečíst si ji třeba z počítače. Přiznám se, že nejsem příznivcem takového typu díla. Elektronická kniha okrádá čtenáře o vůni tiskařského papíru, o krásu obálky, případně zajímavých ilustrací. Na druhou stranu, kdo je zvyklý sedět denně u počítače, může si ji kdykoli přečíst. Zaplatí za ni také méně peněz, i když ten rozdíl by nemusel hrát hlavní roli.

            Poznal jsem ale také další možnost. Dostal se mi do ruky nějaký článek o audioknihách. Vůbec jsem nechápal, k čemu taková audiokniha je a jak vlastně vzniká. Po hlubším zkoumání se mi zachtělo také zkusit mít jednu svou audioknihu. V té době mi vyšla kniha Zabil jsem… Řekl jsem si, že to je právě ta, která by mohla být načtena. Ze seznamu vydavatelů audioknih jsem vybral pár a oslovil je s nabídkou či žádostí. Uspěl jsem u jediného. Ozval se mi pan Jiří Buřič z nakladatelství Tebenas. Bylo to v září 2020. Nic nesliboval, ale sdělil, že by se mohl o knihu postarat, až přijde čas. Problémem bylo, že se jeho nakladatelství zaměřuje především na historická díla a kriminálky. Moje předloha toto splňovala snad jen svým titulem. Přesto se mu příběh zalíbil a rozhodl se, že knihu zařadí do svého plánu. Vysvětlil mi také, jak vznik takové audioknihy probíhá, jaká má úskalí a co od toho mohu očekávat.

            Základem audioknihy je samozřejmě hlas. Aby příběh dobře vyzněl, musí hlas odpovídat svým zabarvením hlavní postavě či vypravěči děje. Pan Buřič má na výběr interpreta dobrý čich. Ve svém portfoliu má mnoho výborných herců, se kterými spolupracuje podle typu díla, které je právě v plánu. Pro mou knihu vybral a domluvil herce Kajetána Písařovice. Hlas ovšem není to jediné, na čem stojí audiokniha. Příběh je rovněž doplněn originální hudbou skvělého muzikanta Ravena. I audiokniha, podobně jako ta tištěná, má svou obálku. Autorkou te mé je mladá ilustrátorka Petra Süsserová. Znamená to, že audiokniha je dílem celého kolektivu lidí, kteří mají tuto práci třeba jen jako svého koníčka.

            Trvalo celých pět let, než jsem si mohl poslechnout první kapitolu své knihy. Pět let se mnou pan Buřič trpělivě komunikoval a vysvětloval mi, v jakém stádiu se kniha nachází. Nic nelakoval narůžovo. Jeho malé nakladatelství je schopno vyprodukovat 5 až 6 audioknih ročně. Zájemců bylo hodně. Hlavně se ale musela sejít celá skupina nadšenců, která se na tvorbě audioknihy podílí.

            Moje trpělivost i trpělivost nakladatele se vyplatila. Nepřinesla růže, jak praví známé přísloví, ale audioknihu, na kterou můžu být pyšný. S rozechvěním jsem vložil CD do přehrávače a zaposlouchal se do mluveného slova. Svůj text jsem poznal. V podání skvělého interpreta však nabral novou dimenzi. Jeho hlas dodal knize dynamiku. Když bylo třeba, působil klidně a vyrovnaně. Když bylo potřeba, vyzněl naléhavě či dramaticky. Uvědomil jsem si, že audiokniha má spoustu předností. Nejen že ji může „číst“ i nevidomý člověk, ale posluchač se může v klidu soustředit pouze na poslech a nemusí na rozdíl od tištěné knihy vnímat čtená písmena či slova. Ne každý je také schopen prožívat při čtení emoce, jak to dokáže profesionální interpret. 

            Moje audiokniha je dlouhá více než šest hodin. Odposlouchal jsem je během tří dnů. Se svými dojmy jsem se svěřil interpretovi, panu Písařovicovi. Na závěr uvádím jeho milou reakci.

 

Vážený pane Miroslave,

 

Velmi vám děkuji za Váš mail, je pro mne velikou radostí, a dal jste mi jím pocit toho, že naše práce nebyla zbytečná.

Děkuji ale převedším za příběh, který jste přinesl.

 

Příběh, který nepotřebuje žádné zásadní zvraty, neskutečné akční scény, či podobné neuvěřitelné záležitosti. Dovolím si napsat příběh obyčejné tragédie obyčejného člověka, který ovšem cítí odpovědnost se všemi následky, což je dnes dost neobvyklé.

 

Děkuji vám za něj a za možnost dát mu hlas.

Musím se vám přiznat, že se mě velmi osobně dotkl, a dal jste mi možnost skrze vaši knihu mnoho pochopit.

 

Přeji krásné letní dny, plné slunce, zdraví, práce a odpočinku.

 

Mějte se moc hezky.

 

Kajetán Písařovic

Sen Hynka Klimka se stal skutečností

Když vyslovíme jméno Hynek Klimek, asi se nám v současné době vybaví hlavně pohádky plné strašidel, víl, čarodějnic a bludiček roztodivných jmen. K těm se autor dostal celkem náhodou, po pěkné řádce předchozích knih povídkových, románových a hlavně vlastivědných. Ale zjistil, že psaní pohádek a setkávání s dětmi na besedách mu dělají tu největší radost. A tak si posledních minimálně patnáct let lebedil v říši pohádek a ve společnosti dětí. Čas ubíhá a letos na konci července oslaví Hynek Klimek své osmdesáté narozeniny. A je toho opravdu dost, za čím se může ohlédnout. V loňském roce převzal prestižní literární cenu Jihočeského klubu Obce spisovatelů, jehož je dlouholetým členem, a to Číši Petra Voka za celoživotní autorské dílo. Ale pojďme pěkně od začátku.

Cesta Hynka Klimka k jeho spisovatelské dráze, jak už to bývá, nebyla přímočará. Narodil se roku 1945 v Praze a v dospívání zaměřil svoji profesi technickým směrem. Nejprve se vyučil instalatérem - topenářem, pak vystudoval střední průmyslovou školu stavební a pracoval jako stavební technik. Ale napsat knížku, to byl jeho životní sen již odmala. Už jako malý kluk chtěl být básníkem a cestovatelem. A to se mu začalo plnit na sklonku 80.let, kdy mu v roce 1989 vyšla první kniha, román Hadí příkop, a o tři roky později se podílel pak na titulu povídkového sborníku Jak zlikvidovat šéfa. To už se ale Hynek Klimek dávno nacházel v jižních Čechách, ve svém milovaném kraji. Když se oženil, přestěhoval se v roce 1978 do Českých Budějovic.

Pak přišel rok 1990 a začal se postupně naplňovat jeho sen. Stal se novinářem, takže teď už se psaní stalo jeho povoláním. To bylo další našlápnutí k jeho spisovatelské dráze. Po dvanácti letech práce redaktora i šéfredaktora se rozhodl pro svobodné povolání. Jak sám říká: „Knížka je přece jen něco jiného. Knížka je radost na celý život a článek v novinách je radost jen na den, protože druhý den už jsou noviny staré.“ Od roku 2001 začala vycházet jedna kniha za druhou. Nejprve podle vyprávění malíře Kristiana Kodeta s názvem Milenci, andělé a ti druzí, a pak následovaly mýty, báje a pověsti staré Šumavy a jižních Čech, která léta sbíral. To vše prostřídal povídkami a knihami vlastivědnými, z kterých pak vznikla celá edice Neznámé Čechy – Šumava se sedmi tituly, v nichž popisuje Trojmezí, Sušicko, Klatovsko, Podhůří, Prachaticko, Českokrumlovsko a také řeku Otavu. Při jejich tvorbě zužitkoval svá předchozí povolání, kdy jako investor spojů zavítal do každé vesničky, jako novinář znovu procestoval kraj a s manželkou zase jižní Čechy prochodil na túrách.

První kniha pro děti, O víle Vodánce, vyšla v roce 2007 na popud táborské starostky, a pak přišlo ještě pokračování O víle Vodánce a bludičce Markétce. Víly se staly hlavními postavami i dalších dvou pohádek. Poté přišla na řadu série čarodějnic, vodníků, draků, obrů, čertů a jiných strašidýlek, o nichž vyšlo pod edicí Strašidlář šestnáct knih. To by ovšem nebyl Hynek Klimek, aby si nevymyslel speciální pohádkovou postavu, Čumidlo. To se zrodilo v roce 2019. Pilný autor Hynek Klimek má tak na svém kontě již 71 titulů, ale kromě toho i tři literární scénáře. Přitom ještě stále publikoval v nejrůznějších časopisech povídky, fejetony a reportáže. V loňském roce mu vyšla kniha, v níž se vrátil k legendám a mýtům dávné Šumavy. Hynek Klimek je nejen členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů, ale též členem Syndikátu novinářů České republiky.  Stál i u zrodu Pohádkového království – České pohádkové akademie - na počátku 2. tisíciletí a zaujal v této instituci post ministra pro strašidla.

Dnes už jeho strašidla a tajemné bytosti vznikají na Javorníku, v roubence, z které shlíží na krásy šumavské krajiny. Šumava byla jeho další vášní už od mládí. Jezdil sem za svojí starší sestrou už jako malý kluk. A tak, když se naskytla možnost koupě pozemku na Javorníku, s manželkou neváhali a nechali si tu postavit chalupu ve stylu zdejších roubenek. Kromě psaní pohádek chodí spisovatel pravidelně do škol, školek a knihoven, kde dětem vypráví o všech těch pohádkových bytostech a oni pozorně naslouchají. A to je ta třešnička, která pak přináší dokonalou radost z tvorby. Přejeme mu hodně sil do dalších let a také zdraví, které v poslední době nějak trucovalo, aby se zase umoudřilo.

Jaroslava Pixová