Ukázka z knihy:
Byla jsem nervózní, přes ty pitomý
okenice jsem nic neviděla a netušila jsem, co se děje venku, ani kterou stranou
poleze bába do baráku.
Slyšela jsem jen blížící se bouři a
ozvěny hromů. Čas uvnitř domu se zastavil.
Bouře se přibližovala rychle. Žárovka
na stropě několikrát zablikala a pak nadobro zhasla. Kuchyň se ponořila do
naprostý tmy.
Zaskočilo mě to. Vtom jsem odvedle z jejího
pokoje zaslechla tupou ránu a její nasranej hlas.
Oddechla jsem si. Víc jsem se bála
toho, že mi vpadne do zad přes kotelnu, protože tam jsem na ni nebyla
připravená.
Neslyšela jsem, co říká, hlas bouře
byl silnější než ten její, ale možná stejně zlověstnej.
Došlo mi, že jí zřejmě, stejně jako
mě, zaskočily vyhozený pojistky a tma… asi hledá, čím by si posvítila. V tomhle
ohledu jsem měla malou výhodu, protože v kuchyni byly kamna a tam, kde
jsou kamna, jsou i sirky.
Rychle jsem naučeným pohybem otevřela
dvířka kamen a popaměti jsem dovnitř narvala starej papír, kterej jsem měla
vedle kamen připravenej a podpálila ho. Sirky jsem schovala do kapsy.
Svíčky byly dole ve sklepě, ale neměla
jsem čas pro ně v tý tmě běžet. Hodila jsem do kamen pár třísek a jedno
menší poleno.
Nic moc… čoud se valil otevřenýma
dvířkama ven mně přímo do ksichtu… ale alespoň bylo v kuchyni trochu
vidět.
Sakra, já jsem ale blbá, nadávala jsem
si v duchu, vždyť bych mohla zapálit knot v lampě na nočním stolku u
postele! Začala jsem z toho kouře kašlat. Rychle jsem si hubu zakryla
utěrkou na nádobí a běžela pro tu lampu.
Než jsem doběhla k nočnímu
stolku, uslyšela jsem z jejího pokoje divnou tupou ránu. Vrhla jsem se ke
dveřím, položila na ně ucho a zaposlouchala se.
Prásk, něčím bouchla do dveří. Úlekem
jsem nadlítla.
„Počkej, ty děvko, zabiju tě,
parchante jeden!“ řvala a zřejmě kolem sebe něčím mlátila.
Uslyšela jsem řinkot skla, další
sprostý nadávky a její dávivej kašel.
Ona zvrací!! Došlo mi okamžitě.
Klíč! Slyšela jsem, jak se pokouší
trefit se klíčem do zámku… a zase zvrací!
Teď už opravdu nebylo cesty zpět.
Opřela jsem se celým tělem do čela těžký postele a s hekáním ji přisunula
těsně ke dveřím. Potom stůl, židle a celý jsem to ještě zapřela druhou postelí.
Konečně se jí podařilo zastrčit klíč
do zámku a odemknout.
Tlačila do dveří neuvěřitelnou silou a
moje barikáda se hroutila jak domeček z karet.
Adrenalin mě opět nenechal ve štychu!
Rozhoupala jsem stoletou knihovnu a s heknutím jsem ji, spolu s mým
kalendářem, poslala k zemi.
Oheň v kamnech skomíral a bába už
strkala špičku boty mezi dveře a rám…
Hbitě jsem vyskočila na postel a
tlačila jsem dveře vší silou proti ní.
„Okamžitě mě pusť dovnitř, ty
spratku!“ řvala do škvíry.
„Zhebni tam, ty krávo!“ oplácela jsem
jí stejnou mincí.
Uslyšela jsem, jak se opět dáví.
Rychle jsem se snažila využít situace a
ještě jednou jsem se pořádně opřela o dveře. Protisíla na chvilku polevila a mně
se je konečně podařilo zabouchnout.
Znova jsem k nim nadoraz přirazila
těžkou postel a letěla jsem ke kamnům, kde skomíral dohasínající oheň.
„Zabiju tě! Zabiju tě!“ řvala bába za
dveřma a nepřestávala do nich kopat.
Instinktivně jsem do utěrky, kterou
jsem si předtím zakrejvala nos, popadla z poloviny ohořelej kus dřeva a vytáhla
jsem ho obratně ven z kamen.
Rychle jsem ho i s utěrkou hodila
ke dveřím na postel. Sebrala jsem z podlahy nějakou starou knížku a začala jsem
z ní vytrhávat listy.
Rychle jsem je přiložila na doutnající
poleno a začala jsem foukat jako o život. Plamen vyšlehl téměř okamžitě a
zakousl se do papíru.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat