Kreativní psaní s Vicky a Veronou

Jana Dohnalová
Londýn

Dvanáctého června 2021, umělecká společnost Green Shoos, pořádala, ve východo - Londýnské čtvrti Dagenham, workschop pro všechny, co rádi píší.

 Třeba, že na rozdíl od jiných workshopů, tento byl zadarmo, nebyla účast tak masivní, jak se původně očekávalo. Sešlo se nás ve skupině celkem dvanáct, pět lidí bylo přítomno fyzicky a sedm dalších sedělo doma u počítačových obrazovek. Hodně lidí nejspíš odradil fakt, že se před setkáním museli prokázat negativními Covid testy, někoho možná odradilo i to, že musel cestovat velice daleko, přes celý Londýn, až do né úplně bezpečné oblasti východu.

Z tohoto důvodu se tu sešli převážně místní, valnou většinou rodilí mluvčí, důchodového věku, kteří celou událost pojali, jako zpříjemnění si volného času a poznání nových lidí. Mezi jedenácti ženami dominoval pouze jediný muž, o kterém by se dalo říci, že je doslova stálicí těchto setkání, nazývajících se mimo jiné “Kreativita pro život.”

Chodí sem už čtyři roky, snad proto, že to má doslova za rohem, pouze dvě zastávky autobusem. Kreativní psaní, jako takové probíhalo zhruba následovně - organizátoři promítli na stěnu obrázek, například: dívka ve vodě, měla bílé šaty, zavřené oči a kolem ní plavala rozhozená kytice rudých růží. Připomínalo to nešťastnou nevěstu, která si to na poslední chvíli rozmyslela. Na tento obrázek měli všichni přítomní, do deseti minut, napsat nějaké myšlenky, jedno jaké, od poetických asociací, až po strohý popisek, všechno bylo přípustné. Za deset minut musel každý přečíst nahlas své dílo před ostatními. Dalším zadáním byla dialogová věta” Jak dlouho už tady stojíš?” od toho se měla rozehrát scéna a nápady se různily, od vyhozeného manžela, který se vrací s prosíkem domů a manželka ho pozoruje z okna, jak dlouho vydrží stát na chodníku před domem, až po přítele, který se vrací z dobrodružné cesty, kdy na letišti byla umístěna bomba a on se musel vrátit zpět domů, kde ho už nikdo nečekal a tudíž mu nikdo nešel otevřít.

Čekala jsem, že ostatní budou díla svých kolegů nějak hodnotit, ale to se nestalo, většinou následovalo další čtení, bez toho, aby se někdo vyjádřil k tomu předcházejícímu, jen postarší dáma vedle mě se občas nezdržela komentáře, ale většinou jen pozitivního, když komentář vynechala, měla jsem pocit, že by chtěla říct i něco negativního a to se asi příliš obávala konfrontace, proto raději mlčela. Mnohým by se tudíž mohlo zdát, že tento workshop nebyl až tak přínosný, jak by mohl být, vždyť základ psaveckých i jiných workshopů jsou bouřlivé diskuse mezi tvůrci, ve kterých tu a tak probleskne i nějaká ta zářná myšlenka, ze které se můžeme něco naučit o vlastní tvorbě, která nás může posunout někam dál. To se na tomto setkání nestalo, přesto jej nepovažuji za úplně nepřínosný a za úplnou ztrátu času. Co mi to konkrétně dalo? Uvědomila jsem si, že Angličané píší docela jinak, než třeba my Češi a vůbec východoevropané. Teď se asi všichni, kdo tohle čtou smějí a klepají si na hlavu: to je přece jasné, hned na první pohled, píší přece odlišným jazykem: Anglicky, také je nesporným faktem, že umí daleko lépe nakládat se svou mateřštinou, které se učí od narození, než nějaký pouhý přistěhovalec, který se jí učil posledních deset let. Krom toho tu bylo ale i něco jiného, co jsem si silně uvědomila, bylo to však velice těžké uchopit, pojmenovat i popsat. Byl to spíše jen takový pocit. Dlouho jsem přemýšlela, co je za tím a pak mě napadlo, že je to nejspíš tím, že oni mají docela jiný životní základ.

Fakt, že oni mají docela jiné základy než my, mohl významně ovlivnit i jejich psaní, stejně jako u někoho, kdo prožije nějakou významnou životní událost, dejme tomu válku, takový člověk bude psát docela jinak než člověk, který válku nikdy neprožil. Takhle událost bude čišet ze všeho, co kdy napíše, bude to čouhat z každé jeho věty, aniž by si to sám uvědomoval, aniž by to dělal úmyslně. Stejně tak je to i s Východní Evropou, kde většina jejich obyvatel vyrostla za doby komunismu, tedy v nesvobodě. Všechny nás to nesmazaně poznamenalo a poznamenává to stále i naši tvorbu. Další věc je, že naše republika je oproti Anglii docela malá, jen Londýn má stejný počet obyvatel, jako celé Čechy a tak všechna naše velká města musí Angličanovi připadat, jako větší vesnice. I to poznamenává náhled lidí na svět a samozřejmě to ovlivňuje i jejich psaní. Zatímco v Čechách jsem měla pocit, že všichni píšeme velice podobně, někteří samozřejmě více a někteří méně úspěšně, jelikož všichni máme podobný základ a velice podobný náhled na věci, tady jsem cítila, jako by jedni byli z Marsu a druzí z Venuše. Napadlo mě, že do budoucna by bylo velice zajímavé, udělat podobný povídkový almanach, jaký nedávno vydal Jihočeský klub obce spisovatelů, ve spolupráci se slovenskými spisovateli, pod názvem Sedm plus Seděm. I tam je markantní rozdíl v tvorbě, v Anglicko – České obdobě tohoto almanachu by tento rozdíl mohl být ještě zajímavější a poučnější.