Na králův příkaz - ukázka

 

Ještě hodinu před předpokládaným přiblížením se k nepříteli začalo pršet. Většině to přišlo po několika dnech veder jako úleva. Někdy se kvůli vedru válčící strany dohodly o odkladu, protože by se rytíři v tom železe upekli. Tentokrát však měli zjistit, že déšť bude stát proti nim.

Déšť trval asi hodinu, ale i to stačilo k tomu, aby byl terén rozbahněný a když dorazili ke Kresčaku, uviděli anglické vojsko spořádaně rozdělené do tří skupin. Ta hlavní držela pozice na návrší, druhá měla záda chráněná lesem a i ta třetí měla velice výhodnou pozici. A navíc měli velmi silného spojence – bláto. A v žádném případě to nevypadalo, že by se Angličané sami chystali zaútočit. Stačilo počkat jeden den, až bláto oschne a lidé i koně si odpočinou. Francouzský král Filip nabádal velitele k zastavení, ale netrpěliví rytíři chtěli vyřídit vše z chodu ještě ten den. To veliké vojsko postrádalo pevné velení a vypadalo to, jako by tam byl každý jen za sebe. A nakonec se slabý Filip, postrádající autoritu, podvolil.

„Chci být spraven o celém průběhu boje,“ přikázal král Jan, „abych věděl o rozložení sil, o tom, kam je kdo nasazen a jak reaguje nepřítel. Abych znal situaci, než zasáhneme my – pokud vůbec. Bylo by mrzuté, kdybychom se sem táhli takovou dálku s nemalým nasazením a pro nic za nic. A vás by to, pánové, také jistě mrzelo. Protože zlaté ostruhy se nezískávají v nevěstincích, ale na bitevním poli.“

Nejdříve postoupili před anglické šiky janovští střelci z kuší a pavézníci. Bylo jich na tisíce a z jejich uspořádanosti šel strach. I když odhodlanost museli předstírat. Po několikadenním pochodu byli unavení a marně přemlouvali krále i ostatní vévody a knížata, aby je nechali odpočinout alespoň den, že v takovémto stavu nic nezmohou. Ale když na ně králův bratr hrabě Karel II. z Alenconu zvolal: To má člověk z toho, když najímá darebáky, kteří jsou k ničemu, právě když jsou nejvíc potřeba, přeci jenom, ač neradi, poslechli.

Počastovali nepřátelské šiky hromovým pokřikem. Byla to jejich osvědčená metoda, jak zastrašit nepřítele, ještě než dojde k samotnému střetnutí. Ale s Angličany to ani nehnulo. Janované znovu postoupili a znovu spustili válečný pokřik. A ještě jednou. Pak vystoupili z poza pavéz do mezer mezi nimi a vypustili své smrtící šipky. V té chvíli stáli od Angličanů asi sto osmdesát kroků. Ale anglické luky dokázali účinně vystřelit i na vzdálenost tři sta kroků.

A tehdy zvedli své dlouhé luky, z nichž některé byly vyšší nežli lukostřelci sami a vyrobené převážně z tisu, jilmu nebo nebo jasanu. Mnoho mužů na francouzské straně nikdy takový luk nevidělo a o tom, že jsou jejich majitelé schopni vystřelit i deset až dvanáct šípů za minutu, se měli možnost již zanedlouho přesvědčit. A také o tom, že jejich dostřel je mnohem delší, než na co jsou zvyklí. A také že jejich šípy jsou schopny prorazit i drátěnou košili a na krátkou vzdálenost i plechy brnění. Angličtí lučištníci byli u Francouzů tak nenáviděni, že když byli chyceni, a pokud nebyli okamžitě zabiti, byly jim usekávány prsty na pravé ruce, se kterou napínali tětivu. Čímž pro ně kariéra lukostřelce skončila.

K nebi vyletěly tisíce šípů a díky letkám z bílého peří na koncích jejich dříků se zdálo, že začalo v parném létě sněžit. Ale vzápětí se sněhobílé peří anglických šípů zbarvilo do ruda. A s neúprosnou pravidelností vylétaly do vzduchu další salvy a smrt kosila Janovany po stovkách. A ti se obrátili a dali se na útěk s jedinou touhou, zachránit holý život.

Ale to už se k nim hnali zezadu rytíři v těžké zbroji, zvyklí doposud, že váhou svého koně, ale i svou a své výzbroje, dokáží zvrátit průběh boje. Ale došlo na nečekané. Rytíři s velkou chutí začali pobíjet své dosavadní spojence – Janovany. Bez ohledu na to, že jsou pod palbou anglických lučištníků.

A vyrazili proti Angličanům další oddíly rytířů, ale i pěších, bez nějakého smysluplného velení. Rytíři se natěsnali na první sled a v nepředstavitelné tlačenici umírali. Jak pod bodnými ranami, tak pod hroty šípů, ale i pod těly vlastních koní. Následovaly další útoky ale všechny byly neúspěšné. Až rytířům hraběte z Alenconu se po zdolání kopce, bláta a spršek šípů, podařilo prorazit drtivým útokem, vykoupeným mnoha ztrátami, anglickou obranu. A jeho útok směřoval na korouhev syna anglického krále, prince z Walesu. Pak se daly do pohybu oddíly hrabat z Northamtonu a Arundelu a z boku napadly rytíře hraběte z Alenconu a tím uzavřeli jeho obklíčení. Králův bratr se tak dostal do velmi svízelné situace.

O tom všem byl průběžně informován král Jan.

„Pánové,“ promluvil král ke svým rytířům, „nastal čas buď v boji statečně zvítězit nebo padnout. Ať vše dopadne tak či onak, zůstane nám čest. „Kolik vás je tu se mnou?“ zeptal se.

„Na sto rytířů, Milosti,“ odpověděl jeho důvěrník Jindřich Mnich. „Všichni jsou připraveni s tebou zvítězit nebo padnout. Mám nechat povolat další?“

„Ne, ať zůstanou pod velením svých velitelů. A rozhodnou se podle toho, jak se nám bude dařit. Pánové!“ zvolal zvučným hlasem. Všichni jsme rytíři a v tuto chvíli jste všichni mými bratry. Nuže, připravte se!“

Jindřich z Rožmberka a Jindřich z Lichtenburka popojeli z obou stran ke králi a jejich panoši sepnuly již připravenými řetízky ohlávky jejich koní k ohlávce koně králova, aby ho mohli bezpečně vést, a aby nebyli v bojové vřavě od krále odděleni. Vedle nich se postavili se svými koňmi Jindřich Mnich a Jindřich z Klegberka. A kolem krále se ředili další rytíři.

„Jste připraveni?“ zeptal se král.

„Ano, Milosti!“ zaznělo sborově.

„V tom případě…“ král chtěl zřejmě dát povel k započetí útoku, když se ještě zarazil. „Ondřeji z Rohatce, jsi zde?“

„Ano, Milosti. Jen kousek od tebe.“

„Přiznávám, že zavázat tě ke třem tažením se mnou byla škodolibost a neměl jsem k tomu žádný důvod. Tvoje povinnost skončila a ty nemusíš s námi do toho boje jet:“

„A ty mě nemusíš urážet, Milosti.“

Král se dunivě zasmál. „Myslel jsem si to. Tedy, s pomocí boží, vpřed!“

Koně vyrazili klusem, ale jak srovnali krok, pobídli je jejich jezdci do cvalu. Na návrší vyjeli ze strany, kde nebyl terén tak rozbahněný, a vpadli Angličanům do boku. Ten úder byl drtivý a anglické řady zakolísaly. A i oni směřovali ke korouhvi prince z Walesu a to hned se dvěma cíli. Předně vyprostit hraběte z Alenconu ze sevření a zároveň se pokusit zajmout nebo zabít prince z Walesu. To by mohlo změnit doposud ne příliš šťastně se vyvíjející průběh bitvy. A ten úmysl se jim málem zdařil. Princ Eduard byl dokonce dvakrát sražen na zem a jen díky nezměrnému úsilí jeho rytířů a především s pomocí jeho korouhevníka Richarda Fitz Simonna se mu podařilo vyváznout.

Král Eduard III. měl z vyvýšeného postavení dobrý rozhled po bojišti a jeho rozhodnutí, ostatně jako doposud všechna, bylo rychlé a účinné. Do bojové vřavy poslal další posily a těm se podařilo nepříznivý vývoj zvrátit. Hrabě z Alenconu byl již ztracený a jeho tělo se válelo v blátě. A jeho rytíři byli mrtví též nebo se dali na ústup, pokud jim vůbec nějaká cesta ústupu zbyla.

Teď už na pahorku zůstával se svými rytíři v obklíčení jen Jan Lucemburský, král český. A rytíři postupně hynuli. Pod ranami nepřátel, ale i pod těly svých koní. A Ondřej viděl poslední boj svého krále. Ač slepému, podařilo se mu zabít nejméně čtyři nepřátele. Pak, téměř současně, utrpěl bodnou ránu do oka, kdy protivníkův meč prorazil hledí jeho helmy a druhou ránu zezadu, která prošla kolem jeho levé lopatky a pronikla do srdce. A král, mrtev, padal k zemi.

Ondřej zrovna bojoval o život s anglickým rytířem na mohutném koni, kterému rostly žíně i přes kopyta, když se k němu vrhl pěšák s kopím a dobře mířenou ranou vzhůru se mu dostal pod přední krunýř a zasáhl ho. Vzápětí své kopí vytrhl a bodl Ondřejova koně. Tomu se podlomily nohy a s Ondřejem, dosud v sedle, se začal kácet. Ondřej ještě stačil švihnout levou rukou, na které měl navlečený štít a roztříštit pěšákovi hlavu. Ucítil jak padá mezi ostatní mrtvé nebo umírající muže a koně. Pak se mu začalo stmívat před očima a on nevěděl, jestli je to jen večerním stmíváním nebo jestli umírá. Poslední slova, která vyslovil, byla: „Zasraný brnění.“