Jiří Hovorka - Světlo z trubky

Jiří Hovorka

Světlo z trubky

Atelier Lucie

 

    Ačkoliv kniha s nevšedním názvem Světlo z trubky vyšla už před nějakým časem, mně se dostala do ruky teprve na sklonku loňského roku. Přesto ale se k této nadčasové, humorně laděné povídkové knížce s potěšením vracím, a to nejen proto, že jejím autorem je jeden ze členů Jihočeského klubu Obce spisovatelů, který s jihočeskými autory spolupracuje zejména po grafické stránce.

     Světlo z trubky je již třetím titulem, pod kterým je jako autor podepsaný Jiří Hovorka. Už v předchozích knižních počinech Pozdrav, ptáku a Máš cigáro? představil čtenáři svůj specifický, lehce ironický, stíravý a poněkud hrabalovsky svérázný literární styl.

      V povídkových etudách třetí knihy, které spojuje nejen osoba Kryštofa v autorově ich-formě, ale i řada dalších osob, které se průběžně v jednotlivých kapitolách dějově naprosto samozřejmě propojují. Vyprávění je vedené v hovorovém jazyce s výrazným, místy až drsným akcentem mladých lidí z časů totalitního režimu, včetně rozšířených, dodnes přežívajících hlášek oné doby.

      Je nesporné, že mnohé z vylíčených příběhů byly inspirované autorovým vlastními zážitky. Nevšední je ale způsob, jakým Hovorka dokázal zdánlivě jednoduchým střízlivým stylem vystavět nejen kostru živoucího dynamického dění i jeho emoční stránky bez nadsázky velkých slov a zbytečného sentimentu. V mnohých případech svou otevřeností nešetří ani sám sebe - tedy hlavní postavu vypravěče. Hovorkovo vypravěčské umění se opírá nejen o fabulaci osobních prožitků, ale i skutečných událostí a poměrů doby. Jeho verifikaci spolehlivě podporují i líčené kulisy skutečných budov, ulic a míst krajského města a okolí, i když třeba pod jiným, nicméně jednoznačně evokujícím názvem, stejně jako u jmen vystupujících postav. Ovšem některým vystupujícím osobám ponechal auror dokonce jejich skutečná občanská jména.

       Třebaže zpočátku má čtenář dojem, že dostal do rukou ryze humoristickou knihu, po několika kapitolách si uvědomí, že pod tím vším nachází i spodní linku hřejivého člověčenství a osobitého, do děje zašifrovano morálního kodexu. Už při první kapitole jsem měla pocit, že sedím s Jirkou Hovorkou v nějaké známé budějovické hospůdce a on mi u sklenky vína vypráví své skvěle vypointované všednodenní historky z minulosti. Snad tak zapůsobí kniha i na vás...

Hanka Hosnedlová