Ladislav Beran - Panoptikum města Písku

 

Ladislav Beran k Literárnímu Fóru

Před několika dny mě navštívila v Písku Mgr. Petra Vitoušová, bývalá redaktorka ČT, která v roce 1990 natočila o písecké kriminálce film DETEKTIV. Bylo to v souvislosti s vydáním mé prvotiny AUKCE. P.

Vitoušová je nyní  prezidentkou známého Bílého kruhu bezpečí, který pomáhá obětem trestných činů. Protože je to dáma všestranně založená, zajímá se i o kulturu a její regionální formy. Neodolal jsem a ukázal jí náš almanach Literární fórum. S hrdostí mohu konstatovat, že jej velice chválila, mile ji překvapila profesionální úroveň časopisu, který vydává náš Jihočeský klub Obce spisovatelů. Mám z jejího pověření vyřídit všem, co se na vydávání almanachu podílejí, hlubokou poklonu. Což rád od autorky několika knih, zabývající se závažnou problematikou naší
společnosti, jako je domácí násilí apod., rád vyřizuji. 

Myslím, že stojí zato i do budoucna věnovat obsahu Fóra náležitou pozornost a práci a mimo jiné trvat i na kvalitě jednotlivých příspěvků. Zůstanou tu po nás jako doklad o naší době, naší práci, naší snaze... 

Ladislav Beran

Druhé až čtvrté podání

V tenisu je první podání to nejsilnější, pak druhé, o něco slabší, a další podání není povoleno, protože by se o to samé mohl tenista pokoušet bezvýsledně donekonečna. Mně se podařilo dokonce čtvrté podání, i když jsem mydlil míček neustále do stejného místa. A tak péčí mého nakladatele vychází můj román Útěk do pekel již ve čtvrtém vydání.

Ve druhém vydání je to pak román Světla na pobřeží. Jedná se o třetí knihu ze čtyřdílné série. Zde stojí za zmínku úsilí nakladatele celou řadu sjednotit, a proto ji vydává ve zcela nové úpravě.

Tři v jednom

Takto je, tuším, označována káva s cukrem a smetanou v jednom sáčku. A mne něco podobného potrefilo v literatuře, kdy můj nakladatel vydal v souhrnném svazku pod názvem Mistr platnéř tři již dříve vydané romány Platnéř, Pavoučí síť a Návrat mistra.

Na internetu jsem zaznamenal úsměvný příspěvek jedné čtenářky, která si běžela koupit novou knihu, ale byla zklamaná, když jí prodavačka řekla, že se vlastně jedná o tři v jedné. A paní, která už tři předešlé měla, řekla: A tak mi ji dejte také. Což mi připomnělo nezapomenutelnou scénku s Felixem Holzmannem a Ivou Janžurovou u pokladny v kině a jejich pomyslný tenisový mač, kde místo tenisových míčků létaly názvy filmů Včera, dnes a zítra a V sobotu večer a v neděli ráno. A Felix Holzmann nakonec zápas skrečoval, když prohlásil: Tak mi dejte lístky na dneska, na zítra, ale na včera si brát už nebudu.

Nové podání

Tentokrát se jedná o další historickou řadu. Přitom jsem do nakladatelství hlásil, že se bude jednat o solitér bez pokračování. Děj měl vrcholit výrobou železa na Berounsku. Již dříve v Mistru platnéři jsem se zabýval jeho zpracováním, ale teď jsem chtěl popsat vše, co tomu na začátku 14. století předcházelo, včetně pálení dřeva v milířích. Jenže než jsem se k tomu dostal, byl konec dohodnutého rozsahu románu. To byly samé bitvy a úklady a pak člověku – tedy středověkému rytíři – nezbude čas na nějakou výrobu železa. Potíž je i v tom, že si moji hrdinové v určité fázi děje začnou žít vlastním životem a je obtížné je zkrotit, protože oni mají meče a dýky. A co má autor? Jen své pero, se kterým je proti nim téměř bezmocný. A tak po románu Ano, můj pane vznikl vzápětí druhý - Železná rukavice. A hlavní hrdina Ondřej z Rohatce se bez mého vědomí dohodl s nakladatelem na dalších dvou dílech. Že prý Janu Lucemburskému slíbil účast na jeho třech taženích. A poslední má být prý nějaká bitva u Kresčaku. To prý bude slávy! A že se na tu bitvu bude vzpomínat ještě dlouho.

František Niedl

Zlata Měchurová - Zůstaly jen vzpomínky

Zlata Měchurová

Zůstaly jen vzpomínky

Nová forma, 2021

Nová kniha Zlaty Měchurové nese ještě loňský letopočet, protože na knižní pulty vtrhla v podstatě až v závěru uplynulého roku. Už podtitul s názvem Vráťa Měchura a Šlágr napovídá, že půjde o dokument jedné životní etapy člověka v kulisách vyhlášené jihočeské televizní stanice, zaměřené především na hudbu. Zlata Měchurová, manželka hlavní postavy z knihy, uvedené již na titulní stránce, cílevědomě sbírala fakta zejména z časové výseče Vráťova působení ve Šlágru, které pak chronologicky seřadila a proložila historkami a vzpomínkami jeho spolupracovníků i lidí z hudební branže, kteří s ním přišli v průběhu let do styku. A co je podstatné, texty jsou doplněné spoustou černobílých dokumentárních fotografií jak z pracovního prostředí, tak ze soukromého života.

O svých zážitcích s Vráťou Měchurou, prolínajících se i do soukromí, citlivě vypovídají jeho blízcí přátelé, jako třeba kameraman Jan Benda, teologický pedagog Jihočeské univerzity a představený petrínů, doc. Mgr. Karel Hegner, vysokoškolský profesor, zpěvák a muzikant, či hudební producent a rovněž muzikant Petr Jirotka. Podle jejich výpovědi byl Vráťa Měchura neobyčejně vstřícný a přátelský člověk, oblíbený i pro svůj specifický humor, tvůrčí kreativitu, ale i vzácnou pokoru. Spolehlivou cestičkou k srdcím spolupracovníků a kamarádů byl jeho cit pro spravedlnost a pochopení.

O tom všem hovoří i další textová ohlédnutí například od slovenských Kollárovců, generálního ředitele společnosti Olma – ing. Martina Krystiána, zpěváka s exotickým jménem Davide Mattioli, režiséra, hudebníka a textaře Pavla Nováka nebo Petera Paulíka, oblíbeného slovenského moderátora a muzikanta. Své osobní prožitky v knize prezentoval také Karel Peterka, hudebník, textař, ale hlavně zakladatel televizní stanice Šlágr, který se ve svých vzpomínkách ponořil až do sedmdesátých let. To, jak si Vráťa Měchura uměl vážit lidí i všeho, co dovedli, vyzdvihuje i kameraman a zvukař Hynek Pulec, zpěváci jako Jakub Smolík, Peter Stašák, mgr. Petr Šimáček z minikapely Kapka, členové hudebního uskupení Stará sešlost či dechovky Šohajka. Na poslední Vráťovu esemesku nostalgicky vzpomíná kameraman a režisér Václav Trnka, zpěvák, lidový vypravěč a moderátor Franta Uher vyzdvihuje jejich přátelskou vzájemnost, obdobně jako herečka a zpěvačka Maja Velšicová, moravská Veselá trojka či další muzikant Václav Žákovec.

V závěru knihy pak Zlata Měchurová shrnuje Vráťův životopis nejdůležitějšími životními předěly, jako bylo např. pedagogické studium, moderování pořadů v písecké divadelní kavárně, zájem o film a regionální historii nebo spolupodílnictví na dokumentárních DVD na Neveklovsku v souvislosti s druhou světovou válkou a vysidlováním. Narůstající zájem o tajemno a osobní zdokonalování jej zavedlo do řad svobodných zednářů. Zajímal se i o léčitelství, což vedlo i k účasti na založení klubu Pyramida. Miloval cestování, motorku, lidi a vůbec život... A tenhle barevný obrázek sestavený ze slovíček a vzpomínek přináší i zmiňovaná kniha.

Hanka Hosnedlová

Jihočeský horor

Kolektiv autorů

Jihočeský horor

Golden Dog, 2021

Ještě datum roku 2021 má v tiráži nový povídkový sborník s jednoznačným názvem Jihočeský horor, sestavený Honzou Vojtíškem. Na knižní scéně se objevil sice už koncem roku loňského, ale ten pravý rozjezd mezi čtenáře nastoupil až v roce se dvěma dvojkami na konci. Ve formě paperbacku jej vydalo nakladatelství Golden Dog, které se specializuje právě na tyto žánrové okruhy. Desítka autorů a autorek z jižních Čech a vesměs mladšího věku se zde prezentuje zdařilými novelkami s hororovým námětem, někdy až překvapivě nečekaným a neotřelým.

Takže vedle duchů, vlkodlaků, upírů, zjevení, vetřelců z neznáma a jiných neobyčejných stvoření se v ději hororových povídek objevují i nelítostní vrazi, psychopaticky deformované osoby či naprosto neodhadnutelné a strach nahánějící úkazy. Vždy s nezbytnou porcí napětí a zdařile vyvolávaného strachu, jak to u hororů prostě má být – ať jsou z Anglie, Ameriky či jižních Čech. Myslím, že v tomto případě jde především právě o netradiční zpracování tématu, originální přístup jak k dějové přímce, tak k požadovanému rozuzlení.

S mnohými z autorů jste se mohli již setkat i na stránkách jiných knižních titulů i magazínů a lze tak obdivovat neotřelost jejich námětů či forem zpracování. A pokud sledujete právě tyto žánry, určitě zaznamenáte u nejednoho ze zapojených autorů také jejich literární růst. Patří k nim i náš dlouholetý člen Jirka Sivok, jinak garant HSF klubu, který funguje pod křídly Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Klubem se před delším časem mihlo také jméno jednoho z dalších autorů - Miroslava Pecha. A kdo ví, zda v příštím sborníku nebudou figurovat i další autoři ze současného seznamu JčKOS. 

Hanka Hosnedlová

Takhle svět přišel o básníka

Jana Dohnalová

Dušan Klein, rodným jménem Július Klein, se narodil 27. června 1939 v Michalovcích. Byl český režisér, scenárista židovského původu a mimo jiné i můj pedagog na FAMU - Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění, a to v roce 1997. Tuto fakultu sám o několik let dříve, v roce 1958, absolvoval.

V dubnu 1945 byl s celou rodinou deportován do Terezína, kde se mu i s bratry podařilo dožít konce druhé světové války. Jeho otec však válku nepřežil. Počátkem normalizace, kdy na Barrandově došlo k určitým personálním změnám a řada filmových režisérů byla donucena odejít, byl jedním z těch, kteří přišli na jejich místa. V letech 1975 až 1991 byl režisérem, zaměstnaným v Barrandovských filmových studiích. V 70. letech jej zaujal žánr kriminálních, špionážních a v menší míře dobrodružných filmů. Práci televizního režiséra ovšem zcela neopustil a na začátku 80. let zaexperimentoval s konceptem „interaktivního“ televizního filmu, jehož průběh měli diváci možnost ovlivnit pomocí telefonního hlasování. V 80. letech pak v jeho filmech začaly převládat komedie a rovněž začalo sílit povědomí o režisérovi samotném. Největší věhlas si získal úspěšnou hexalogií „o básnících“. Po sametové revoluci věnoval část svého času televizním adaptacím literárních děl s několika návraty k detektivnímu žánru. V posledních několika letech svého života projevil zájem hostovat a přednášet na filmových školách a setkávat se s mladými a začínajícími filmaři, zatímco příležitostně točil televizní filmy nebo seriály. V roce 1989 byl jmenován zasloužilým umělcem a do budoucna by měla být po něm pojmenována ulice v jeho rodných Michalovcích na Slovensku.

xxx

Zemřel 9. ledna 2022 v Praze, ve věku 82 let. Zpráva o jeho smrti mne zastihla při návratu z vánoční dovolené v Čechách zpět do Anglie. Byla jsem zrovna poblíž kanálu La Manche, když mi to maminka zavolala. Oznamovala mi tuto smutnou zprávu, jako by zemřel někdo velice blízký, téměř jako člen rodiny. Pomyslela jsem si, že už ho nikdy neuvidím a zůstane mi po něm jen podpis ve školním indexu, který bude jednou cenný nejen pro mé vzpomínky, ale třeba i pro sběratele. Na břehu Lamanšského průplavu jsem vzpomínala na skvělého člověka a pedagoga, který se na nás, na studenty nikdy nedíval z patra, ač byl slavný režisér. Dušan Klein byl překvapivě skromný člověk, malý sice vzrůstem, ale velký svou osobností.

Připomněla jsem si třeba, jak se mi jednou snažil napovídat při zkoušce, při níž zasedala celá komise. Odpověď na položenou otázku, týkající se, myslím, dýmky v názvu filmu, jsem nevěděla. Popravdě na zkoušky jsem se nikdy a nikde moc nepřipravovala, a když jsem dlouho váhala, režisér Klein začal svou dýmkou klepat o stůl. Nejprve jemně, pak už s ní bušil celkem okatě, div ji nerozbil. A já nic. Ze zkoušky mě tenkrát vyhodili a on mi až potom řekl, že ho to mrzí, že se mi ze všech sil snažil pomoci. A mně to teprve pak došlo, že to měla být nápověda.

Jindy nám zase na svých seminářích vykládal, jak není dobré příliš lpět ve filmu na každém detailu. Tvrdil, že když vidí své první filmy, připadají mu k neukoukání.

Po absolvováni školy jsem ho už tolik nevídala, kontaktovala jsem ho až v roce 2005, když mi vyšla druhá kniha „Opraváři pomatených duší“. Požádala jsem ho, zda se nechce zhostit role kmotra, a zůstala jsem úplně bez dechu, když bez váhání přijal. Nebyl v tom úmysl, to spojení s dušemi a Dušanem mi došlo až mnohem později. Knihu jsme ještě s Vladimírem Justem pokřtili v knihkupectví Academia na Václavském náměstí a pro mne to byl nezapomenutelný večer. .

Moc jsem si přála pozvat ho ještě někdy na knižní křest nebo jinou akci, ale nechtěla jsem ho příliš často obtěžovat, a tak jsem dlouho váhala. Příliš dlouho - a teď už to nestihnu. Tak se s ním setkávám alespoň ve vzpomínkách Proto mě to zamrzelo dvojnásobně a tak se s ním setkávám alespoň ve vzpomínkách. Na jeho vstřícnost, otevřenost a také na skvělý humor, na to, jak při každém vtipu na nás studenty spiklenecky mrkal. Na to, že svou dýmku neodkládal ani na seminářích, ani když přednášel. A po chodbách školy se linula nezaměnitelná vůně, podle níž se dala neomylně vystopovat třída, ve které právě učil. Nikdy na nás nebyl zlý, když jsme se na přednášku zpozdili, nikdy nás s velkým křikem a nemilosrdně nevyhazoval, jako někteří naši tehdejší pedagogové. Byl na nás vždy laskavý a působil uklidňujícím dojmem, nikdy jsme ho neviděli se rozčilovat, či někoho ze svého semináře dokonce vyhodit.

Svět v jeho osobě přišel tedy nejen o tvůrce nezapomenutelných Básníků, na kterých jsme jako teenageři vyrůstali, ale i o skvělého člověka. A já jsem vděčná za to, že mi po něm zůstaly i osobní vzpomínky.

xxx

Popisek k fotografii: Křest knihy Opraváři pomatených duší v knihkupectví Academia 2005. S kmotry Vladimírem Justem a Dušanem Kleinem. 



Dílo:

1973 – Zatykač na královnu

1975 – Město nic neví

1977 – Sázka na třináctku (včetně scénáře)

1982 – Jak svět přichází o básníky (včetně scénáře)

1983 – Radikální řez

1984 – Jak básníci přicházejí o iluze (včetně scénáře)

1986 – Kdo se bojí, utíká (scénář Dušan Klein a Ladislav Pecháček)

1987 – Jak básníkům chutná život (včetně scénáře)

1987 – Dobří holubi se vracejí (včetně scénáře)

1989 – Vážení přátelé, ano

1993 – Konec básníků v Čechách (včetně scénáře)

1994 – Andělské oči

1996 – Konto separato

2004 – Jak básníci neztrácejí naději (včetně scénáře)

2008 – Svatba na bitevním poli

2010 – Rodinka

2016 – Jak básníci čekají na zázrak

1992 – Hříchy pro pátera Knoxe (TV seriál)

1996 – Hříchy pro diváky detektivek (TV seriál)

2001 – Ta třetí (TV film)

2004 – Strážce duší (TV seriál)

2004 – I ve smrti sami (trojdílný TV film)

2005 – Žil jsem s cizinkou (včetně scénáře)

2005 – Ulice (TV seriál)

2010 – Cukrárna (TV seriál)

2 x Petr Šulista

Letos uplyne sedmdesát let od úmrtí spisovatele, básníka a dramatika Fráni Šrámka (19. ledna 1877 – 1. července 1952). Fráňa Šrámek, vlastním jménem František, se narodil v Sobotce a v roce 1885 přišel s rodiči do Písku, kam byl jeho otec – berní úředník – přeložen. V Písku absolvoval obecnou školu a v letech 1889 – 1894 šest tříd gymnázia. Poté se odstěhoval do Roudnice nad Labem, kde odmaturoval. Během vojenské služby se u něho začaly projevovat antimilitaristické postoje, které výrazně ovlivnily jeho tvorbu, v níž se zaměřoval na přírodu, milostné vztahy a válku. Jeho odpor k válce vedl od antimilitarismu až k pacifismu (vedle válek útočných odmítal i války obranné) Svůj odpor k válce vyjádřil především ve sbírkách Života bído, přece tě mám rád (1905), Modrý a rudý (1906) a Splav (1917). Od roku 1905 se v Praze se začal věnovat redaktorské činnosti (časopis Nový kult, Práce) a literatuře. Mezi jeho nejpůsobivější protiválečné básně patří bezesporu Raport ze sbírky Modrý a rudý (1906). V roce 1946 byl jmenován národním umělcem.

Během píseckých studentských let bydlel v domě U Koulí nedaleko Putimské brány. Písku věnoval několik básní, mezi nejznámější jistě patří Písecká, dále divadelní hru Měsíc nad řekou a román Stříbrný vítr (obě díla zfilmoval režisér Václav Krška v letech 1953 a 1954).

            Zemřel v Praze, pochován je ve svém rodném městě Sobotce.

LIDICE ŽALUJÍ A VARUJÍ

 

V letošním červnu si připomeneme 80. výročí vyhlazení Lidic a Ležáků – obětí zvůle nacistů, kteří se tak pomstili za atentát na Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora a jednoho z hlavních organizátorů holocaustu. Druhá světová válka měla svou první polovinu za sebou a Adolf Hitler si stále více věřil, že dosáhne svých cílů. Svou neochvějnou vírou ve vítězství, zapálením pro boj, nadšením a skrytým fanatismem dokázal získat nejen řadu státníků, ale i milióny prostých obyčejných lidí na svou stranu a nakonec je donutit slepě plnit jeho nelidské rozkazy. Vždyť neuposlechnutí rozkazu znamenalo jistou smrt. Nelidskosti a zrůdnost jednání nacistů dokladuje výpověď pana V. W.:

„Bylo to v době, kdy jsem začal odkrajovat své prvé měsíce základní vojenské služby, a to v poddůstojnické škole v Karlových Varech, přesně ve Dvorech II. v roce 1950. První vycházku jsem využil k návštěvě jeden a půl kilometru vzdáleného městečka Doubí a večer jsem šel do kina. Byl to velice špatný nápad a špatné rozhodnutí, kterého jsem pak velice litoval a musím také říci, že jsem i nyní váhal, zda vůbec mám tuto vzpomínku napsat. Rozhodl jsem se ale, že to bude snad poučení pro mé potomky. Mám však určité pochybnosti, zda čtenář tomu bude vůbec věřit! – Přísahám, že vše, co bude napsáno, jsem viděl na vlastní oči!!!

Byl promítán jakýsi dokumentární film z druhé světové války, natočený německými vojenskými filmaři. První filmové záběry ukazovaly, jak vítězná německá armáda hravě vstupovala na cizí území, likvidovala nejen vojenská zařízení, ale i svého lidského nepřítele. Následovaly velké popravy vojáků i civilistů, kteří bránili svou zem. Bylo pro mne neuvěřitelné, že se tito kati nechávali fotit s tou postřílenou a uškrcenou „lůzou“ neněmecké národnosti a to s úsměvem a s přesvědčivou nadřazeností nad hromadnými hroby.

Závěr tohoto dokumentárního německého filmu však ukázal něco, co zůstalo v mé paměti navždy. Viděl jsem, jak s úsměvem, ale za děsivého křiku matek a dětí, jim tito kati odebírají jejich malé sotva pětileté ratolesti a odvádějí je do budovy odpovídající snad velké kuchyni. Děti dostávají příkaz se svléknout! Mnohým to dělá problémy, vždyť to vždycky dělá jejich maminka. A teď – těžko, přetěžko se mne dál popisuje, co tito kati provádějí a filmaři natáčejí. Do kotlů s vařící vodou nyní házejí za obrovského ryku jedno živé dítě za druhým. Dále se již vůbec nedívám a jen, jen lituji, kam jsem to vlezl, proč jsem neodešel - to je hrůza – to je hrůza. Ještě vůbec lze věřit člověku? Jsou to lidé nebo zvířata? Ne – urážel bych zvířata – tohle by nedokázala!“                                                                                              (V. W. – srpen 2003)

 

Dějiny lidstva jsou bez nadsázky dějinami válek. Válka zásadně změnila pohled na zabíjení a vraždění jako takové. Vždyť proti vetřelci a nepříteli se bylo třeba bránit a jak jinak, než zase zabíjením a vražděním. Likvidací obyčejných prostých lidí, kteří většinou ze strachu před smrtí z nesplnění rozkazu jejich často samozvaných velitelů sami rozsévali smrt. Válka zcela smazala rozdíl mezi spravedlivou a nespravedlivou smrtí. Zde platilo jen štěstí nebo smůla. Člověk se stal ovládanou loutkou v rukou velitele. Neměl volbu mimo vlastní smrt. A za zabíjení
a vraždění dostával nejen žold, ale i řády a vyznamenání. Není proto divu, že válčení se stalo pro určité jedince značně výnosným povoláním. 

            Dnešní generace o hrůzách války mnoho neví. Nad příběhy pamětníků se mnozí pohrdavě usmívají: „Co nám to tady vypravují za pohádky?“ Zahlcení každodenními dávkami krutosti a násilí, jež je v současné době na našem mediálním trhu víc než dost, s otupeným vnímáním násilné smrti jako společensky a mravně naprosto nepřijatelné, nejsou schopni plně chápat hrůznost jakékoli války ani jejích krutých následků. Fotografie z vypálených Lidic, ze života a následných poprav vězňů v koncentračních táborech stejně jako filmové dokumenty ze světových válek hodnotí očima diváků běžných hororových scén, bez jakýchkoli výraznějších emocí
a už vůbec ne pocitem hrůzy, strachu a smutku. Pro mnohé jsou letité archivní snímky dokonce pouhou nudnou zábavou.

Lidská paměť se s narůstající kvantitou informací výrazně krátí. Jevy vcelku nedávné jsou v záplavě nejrůznějších zpráv vytlačovány do pozadí a zapomínány.
I události zvukově či obrazově podchycené se stávají předmětem pochybností, ba dokonce se označují za podvrh. Nejmarkantnější ze všech je stále živená pochybnost o existenci holocaustu, který mnozí již dnes považují za pouhopouhý výmysl.

            Minulost si je ale nutné neustále připomínat, vracet se k ní, čerpat z ní
a především se z ní učit. Neměli bychom zapomínat projevovat úctu a vděk nejen našim předkům, ale i všem, kteří proto, abychom my dnes mohli již 77 let žít v míru, obětovali své životy.